Pavel Kroneisl: Šumava

Zpět jsme se točili až téměř nad Všerubským průsmykem. Dá se tedy říci, že jsme až na pár kilometrů viděli celou Šumavu.

Bylo to nádherné dopoledne. Krásné slunečné počasí, a tudíž jsme měli k dispozici dokonalou viditelnost. Prostě pohoda. Ovšem ty pohledy ve mně zanechaly to, čemu se říká smíšené pocity.

Na jedné straně nádherná pode mnou ležící příroda Šumavy. Kouzelného koutu světa, kde je paráda žít. To si člověk uvědomuje, až když  má tuhle možnost a z výšky to všechno vidí tak nějak pohromadě. Máme na jihu a západě Čech prostě klenot, to není fráze, který nedokážeme docenit.

Ovšem na druhé straně jsem viděl věci, které mě dost usadily. Třeba působení kůrovce. Vrchu Poledník vévodí rozhledna a široko daleko nic. Z té rozhledny je teď parádní výhled a hodně dlouho ještě bude, protože lesy kolem prostě nejsou. Zmizely, sežral je kůrovec.

Jeho působení je patrné nejenom tam. Když jsem se na to díval, vybavil jsem si ty vleklé spory, jestli na Šumavě kácet, nebo ne. Nejsem odborník, ale ti, tedy odborníci by se měli asi společně posadit do letadla a Šumavu si z výšky pořádně prohlédnout. Třeba by se rychle  shodli na správné věci. 

Potom jsou to některé stavby, které díky penězům a vlivu svých majitelů Šumavě dávají zabrat. Tady by to asi měli vidět ti, kteří dávají berana na příslušné stavební povolení.

Prostě jak říkám, smíšené pocity se mi honily hlavou, když jsme přistáli opět v Blatné, pilot se na mě obrátil a povídá, tak co Pavle, síla viď. Řekl jsem ano a myslel jsem tím oba dojmy. Ten krásný, i ten pro mě šokující.