Pavel Kroneisl: Kdo umí, ten umí

Byli jsme ale o čtvrt století mladší a vše jsme snášeli v pohodě. Dorazili jsme šťastně do přístavu Brindisi na samém jihu Itálie. Tam na nás čekal obří trajekt, se kterým jsme měli pokračovat do Řecka.

Mám námořní přístavy moc rád, a tak jsem začal hned všechno okukovat. Na velkém betonovém molu hrála parta italských výrostků, tak patnáctiletých, bago - jak jinak ve fotbalové Itálii.

Vtom přijel první velký kamion, aby najel do nákladního prostoru trajektu. Řidič se ne příliš zručně otočil, protože na loď se muselo couvat. Pak vystoupil a trochu bezradně koukal na to, co ho čeká.

Kluci přestali kopat a jeden z nich k němu přiběhl a něco mu rukama – nohama vysvětloval. Šofér koukal hodně překvapeně, pak ale pokrčil rameny a ukázal klukovi na kabinu svého náklaďáku. Hošík do ní hupnul, nastartoval a na jeden zátah zacouval s tou osmnáctimetrovou obludou do lodě.

Nestačil jsem valit oči. Potom přijížděli další a další náklaďáky, stejně velké jako ten první, a v nich se postupně za volantem vystřídali všichni kluci, kteří si na molu kopali. Čekal jsem, jestli jim to někdo dospělý nepřijde zakázat, ale nepřišel.

Ti kluci byli neskuteční, jak suverénně a vůbec ne pomalu a opatrně prali ty plechové obludy do trajektu. Byl to koncert. Pochopil jsem, že jsou tady prostě od toho. Jenom jsem v té chvíli litoval, že neumím italsky, protože bych jim šel okamžitě vyseknout velkou poklonu. No prostě, kdo umí, ten umí.