Oblíbený kytarista, který ovlivnil slavné rockery, krátký život legendárního kornetisty i Slzy Waynea Shortera

Velmi talentovaný hudebník tmavé barvy pleti John Leslie „Wes“ Montgomery, rodák z Indianopolis, si udělal dobré jméno už na konci 40. let minulého století, kdy byl členem orchestru Lionela Hamptona. Jazzoví publicisté si nejvíce váží jeho nahrávek s kvartetem pianisty Tommyho Flanagana.

S postupem 60. let se však Wes Montgomery stále více posouval k širší posluchačské veřejnosti vstřícnému jazzu a rozhodně nevyznával nějaké stylové škatulkování. Zdobila jej reputace výtečného improvizátora, avšak úzce vyhranění jazzoví odborníci mu spílali právě kvůli příchylnosti k pop music.

Wes Montgomery si s tím žádnou hlavu nedělal a natáčel v tomto duchu jedno album za druhým. A často vycházel z písní z hitparády. Třeba roce 1965 natočil s orchestrem Olivera Nelsona jednoduchou hitovku, původně spojenou se skupinou Little Anthony And The Imperials. Montgomeryho verzi písně Goin´ Out Of My Head můžeme s troškou nadsázky přeložit jako přiznání – Jsem z tebe mimo. Dala název i albu, za které dostal kytarista Wes Montgomery, který se dožil jenom 45 let, cenu Grammy.

Quincy Jones

Obdobně jako on se dokázal mezi jazz a pop rozkročit hudební alchymista tmavé barvy pleti Quincy Jones. Všestranný talent tohoto chicagského rodáka se začal uplatňovat již v dětství, kdy zpíval v kostelním sboru a ve čtrnácti se učil na trumpetu u známého jazzmana Clarka Terryho.

Čtěte také

„Mezek“ Bradford nechtěl hrát druhé housle. Funky saxofonista Maceo Parker má v Česku mnoho příznivců

Navzdory nízkému věku toho zvládl trumpetista a také pianista Quincy Jones mnoho. Přátelil se s Rayem Charlesem, hrál v orchestru již zmíněného vibrafonisty Lionela Hamptona, aranžoval a rovněž skládal skvělou muziku. Tím již v průběhu 50. let vynikal a náležel k úctyhodným jazzovým hvězdám.

V 70. letech však Quincy Jones impozantně vstoupil do riskantního řečiště populární hudby a produkoval desky, které byly součástí masové diskotékové módy. I zde – i přes mohutný komerční ohlas – se ukázal jako špičkový profesionál a jeho produkce v této dekádě vytvářela to nejlepší v daném žánru, čehož výmluvným dokladem je nejprodávanější album historie Thriller Michaela Jacksona.

Devadesáté narozeniny Quincyho Jonese, které připadají na 14. březen, uctíme jeho instrumentálním jazzovým hitem Soul Bossa Novy z velmi populárního alba Big Band Bossa Nova z roku 1962, které natočil se svým orchestrem s hvězdným obsazením. A ta skladba byla znělkou světového fotbalového šampionátu ve Francii.

Bix Beiderbecke a Wayne Shorter

Pozornost si jistě zaslouží hráč na kornet Leon Bismarck Beiderbecke, zvaný Bix, jedna ze stěžejních postav jazzové historie. Je tomu právě 120 let, co tento muž, který patřil mezi první slavné bělošské jazzové muzikanty, přišel na svět. Navzdory svému obrovskému nadání si ale Bix neporadil se životem a upil se k smrti v pouhých 28 letech.

Finále swingové a jazzové nálady bude věnováno jednomu ze stěžejních představitelů moderního jazzu, tenor a sopránsaxofonistovi a autorovi Waynovi Shorterovi, který se vydal na věčnost 2. března v roce svých, bohužel již nedožitých, devadesátin. Zazní Shorterova skladba z prvního alba z roku 1971 mezinárodní jazzové supeformace Weather Report, kterou Wayne Shorter společně s rakouským pianistou Joe Zawinulem založil. Jmenuje se Tears, tedy Slzy.