Obecní kovář měl mimořádně dlouhou pracovní dobu, koval koně, ale také trhal lidem bolavé zuby

V českých zemích se velká část kovářů neuživila pouze kovařinou. „Většina větších statků měla i malou výheň a drobné opravy si zemědělci často dělali sami. Kováři proto měli ještě doplňkovou činnost k hospodaření na svém statku,“ vysvětluje Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Zvláštností pak byly obecní kovárny, které obec pronajímala kováři. „Řemeslo se dědilo z otce na syna, někdy i celá staletí. Obecní kováři vyráběli většinu nářadí k obdělávání půdy, domácí nářadí, dělali sekyry, obruče a veškeré kování povozů a hlavně kovali koně, někdy i jiná tažná zvířata,“ vyjmenovává Alois Sassmann.

Pracovní doba obecního kováře bývala mimořádně dlouhá, od pěti hodin ráno do sedmi až osmi hodin večer. „Důvod byl prostý – nářadí poškozené a otupené během dne na poli, v lese, na stavbách se donášelo ke kováři k opravě až k večeru, často se žádostí, aby to ráno zase bylo připraveno,“ objasňuje genealog.

Čtěte také

Katům se lidé vyhýbali, považovali je za nečisté. V noci k nim ale tajně chodili pro rady

Slyšel ale i jiné vysvětlení, proč kováři pracovali tak dlouho. „Existuje o tom krásná pověst. Starý kovář Smetana z Holubova na Českokrumlovsku vyprávěl, že dlouhá pracovní doba byla předurčena samotným Bohem. Když prý Bůh určoval délku pracovní doby jednotlivým řemeslům, řekl, že kovařina je velice těžká, a že jim tedy dá kratší pracovní dobu – od osmi do pěti. Jenže to ve své roztržitosti popletl a řekl od pěti do osmi večer. A své boží slovo už nechtěl vzít zpátky. Pravdivost této pověsti holubovský kovář Smetana nezaručoval, ale říkával, že to mnohokrát takto slyšel,“ usmívá se.

Také se říká, že kováři zastávali na vsích i práci zubaře. To je podle Aloise Sassmanna pravda. „Staří kováři na venkově bývali také takovými polovičními zvěrolékaři a vlastním výrobkem, zvláště upravenými kleštěmi, takzvaným pelikánem, trhali na požádání lidem bolavé zuby. Na rozdíl od lékaře, který prý zuby tahal,“ líčí.

K životu na vesnici v minulých dobách patřili ale třeba také obecní husáci. „Například v Plástovicích na Českobudějovicku byl husák do 20. let 20. století. Bydlel v pastoušce a celý den pásl husy po okrajích rybníka. Ve vsi se chovalo velké množství husí a každý chovatel finančně přispíval podle jejich počtu,“ doplňuje Alois Sassmann.