Vesnická hospodářství se v minulosti neobešla bez čeládky. Služba čeledínů a děveček bývala často dlouhá a věrná

Pacholky, pohůnky a pasáky najímal hospodář, děvečky najímala hospodyně. „Mzda se sjednávala vždycky na celý rok a mimo peněžitou odměnu se děvečkám dávaly ještě takzvané přídavky. Byly to například punčochy, košile, sukně, šátky, zástěry,“ říká Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Starší děvečka na vesnické usedlosti dostávala všechny přídavky, mladá jenom některé. „Ty starší dostávaly dříve k příplatkům také to, že se jim zasel na kusu hospodářova pole len, vysázelo se několik brázd brambor. Sjednanému čeledínovi se dával na začátku služby obvykle závdavek, což byl jeden zlatý. A když si tu práci u sedláka rozmyslel a včas nenastoupil, musel závdavek vrátit,“ doplňuje Alois Sassmann.

S čeládkou podle něj hospodář zacházel jako s vlastní rodinou. „Dával jim sytou stravu, protože se říkalo: Kdo dobře krmen, ten dobře táhne. Čeládka jedla u jednoho stolu s rodinou hospodáře, zdržovala se přes den ve stejné světnici. Hospodář zároveň nesměl dovolit, aby mu čeládka dělala ostudu, vedl ji ke kázni, netrpěl žádné noční toulky, protože byl přesvědčen, že se jednou bude z čeládky zpovídat před Bohem stejně jako ze svých dětí,“ vypráví.

Čtěte také

Stovky let zůstali na stejném gruntě sedláci Stoličkovi ze Zahorčic a Holičtí z Kostelní Radouně

V dřívějších dobách bývala služba námezdní čeládky dlouhá a věrná. „Třeba Václav Schwarz ve své práci o poměrech v krajině strakonické na počátku 20. století vzpomíná, že u jeho otce sloužil čeledín, který k němu nastoupil jako dvanáctiletý do služby za pasáka dobytka, pak u něho zůstal za pohůnka, oráče i později, až na statku zemřel jako stařec po více než padesátileté službě. Neobvyklým úkazem nebylo ani to, že děvečky sloužily na jednom místě deset až dvanáct let, až do provdání,“ popisuje Alois Sassmann.

Děvečky se stěhovaly ze své služby pravidelně na svátek Mláďátek, tedy 28. prosince. Odebraly se domů ke svým rodičům, aby něco spravily, ušily, vypraly a mohly zase na Nový rok nastoupit do nové služby. Pokud děvče zůstávalo na starém místě, chodilo na poslední tři dny roku domů na jakousi dovolenou. Čeledíni se stěhovali až na Nový rok, a to přímo od jednoho hospodáře ke druhému.

Najímali se také ženci, sekáči a mlatci, ale pouze za denní mzdu a stravu, nikoli na celý rok. „Takový dělník odcházel domů většinou po jídle a dostával s sebou ještě vdolky, lívance, krajíc chleba. Hospodáři si k sobě na statek brali i různé řemeslníky, krejčí, ševce, tesaře, zedníky, bednáře, těm také dávali obydlí a stravu,“ připomíná Alois Sassmann.