Na venkovském statku často žil i podruh, který za bydlení, stravu a část úrody pomáhal sedlákovi

Pro stěhování podruhů bylo stanoveno datum – svátek svatého Jiří v dubnu. Podruhy si sedlák najímal a podruh uprošoval podruží u sedláka. „Asi dva měsíce před svatým Jiřím přišel žadatel, ale i ten, kdo už tam byl a chtěl pokračovat, do sedlákovy sednice. Měl odkrytou hlavu a uctivě prosil o přijetí do podruží. To totiž zabezpečilo podruhovi a jeho rodině živobytí,“ vypráví Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Podruh dostal ve statku byt o jedné světničce, k němuž patřil chlév na krávu, chlívek na prase a místo na mléko a seno. Při jarní setbě si podruh mohl nasázet asi litr lněného semena, tři pytle brambor a tři až čtyři záhony zelí. Aby mohl chovat krávu, dal mu sedlák některou louku. Za výtěžek ze záhonů, za byt a stravu potom podruh pomáhal sedlákovi při práci.

„Například rozhazoval hnůj, sázel a okopával brambory a zelí, sekl, sušil a svážel seno, hrabal v lesích stelivo. Podruhyně zase se selkou a děvečkou plela a trhala len. A pokud už děti podruhů byly schopné práce, zastávaly své rodiče u sedláka nebo s nimi pracovaly, za což rodina dostávala zvláštní výhody,“ vyjmenovává Alois Sassmann.

Čtěte také

Vesnická hospodářství se v minulosti neobešla bez čeládky. Služba čeledínů a děveček bývala často dlouhá a věrná

Podruh stejně jako čeládka jedl u sedlákova stolu. Pokud pracovala pro sedláka i jeho manželka, brávali obvykle ke stolu také své nedospělé děti. „K snídani bývala kyselá polévka z mléka, potom krupicová kaše a obojí bylo i k večeři. K obědu polévka, hrách a maštěné buchty, jak se říkalo výražkový knedlíkům, se zelím. Někdy bylo uzené maso se zelím a maštěné buchty. Ke svačině mívali tvaroh nebo sýr s chlebem a zapíjeli to kyselým mlékem. Svačinu nosívala selka zpravidla na pole,“ doplňuje genealog.

Na statcích často žili také takzvaní životníci. Obvykle se jednalo o sedlákova mladšího syna. „Když se otec rozhodl, že odevzdá statek, většinou ho dostal starší syn. A tomu mladšímu a jeho manželce sedlák místo peněžitého podílu vymínil nadosmrti bydlení a užívání pole a luk,“ vysvětluje Alois Sassmann.

„Také dcera někdy dostala doživotní užívání chalupy. Když se vdala, platilo to i pro jejího manžela, který tam s ní směl být a užívat i polnosti. Tomu se říkalo ‚mít chalupu na dva životy‘. Ale jejich děti už tato práva neměly,“ doplňuje.