Novinářka Hana Hosnedlová dlouhé roky nesměla pracovat v redakcích, útočiště našla mezi trampy

18. leden 2025

Desetitisíce článků, reportáží, fejetonů a sloupků publikovala českobudějovická rodačka Hana Hosnedlová. Je také autorkou desítek knih. Pro svou angažovanost proti ruské okupaci v roce 1968 se roky nemohla věnovat své profesi, ale po roce 1989 navázala. Celým životem ji zároveň provází cestování s batohem na zádech v trampském stylu.

Hana Hosnedlová odmalička milovala čtení a brzy začala sama psát první mini povídky, pohádky a básničky. Když po maturitě hledala práci, přijali ji jako elévku do redakce v Plzni. Novinářskou kariéru ale přerušila okupace v roce 1968.

„Někteří mladí kolegové začali tisknout letáky a takové improvizované noviny a my jsme je roznášeli po ulicích. Za tuto angažovanost jsem potom byla z redakce vyhozena. Dali mi tedy příležitost to napravit, měla jsem prohlásit, že jsem byla pomýlená a že se to budu snažit odčinit, ale to jsem neudělala. A protože v Plzni už jsem nedostala žádné místo, dokonce ani jako uklízečka v pivovaře, vrátila jsem se k rodičům do Budějovic a přivezla s sebou i svého muže,“ vypráví.

Během normalizačních let psala do šuplíku, pro kamarády a do samizdatu. „Samozřejmě jsem se chtěla nějak uplatnit, ale bylo mi to znemožněno. Nesměla jsem působit v žádné profesi, kde bych ovlivňovala nebo byla v kontaktu s větším počtem lidí. Pracovala jsem tedy jako pokladní v samoobsluze a potom jako textařka v propagaci domácích potřeb, to byl takový tvůrčí svět, tam se mi líbilo, takže jsem u toho zůstala osmnáct let,“ líčí.

Do celého jejího života se zároveň promítá tramping. „Ve všech dobách pro mě byl takovým útočištěm. Snažila jsem se mu i něco odevzdat, tak jsem psala trampské básničky a povídky do různých časopisů, nelegálních samozřejmě. To mi tedy na jednu stranu komplikovalo život, ale tramping pro mě vždycky znamenal hodně a dodnes znamená,“ říká.

Čtěte také

Hned v lednu 1990 začala Hana Hosnedlová opět pracovat jako novinářka. Nyní po letech může posoudit, jak moc se tato profese proměnila. „Už třeba jenom sazba novin, dřív jsme museli ručně upravovat články a zprávy, aby se vešly do určeného místa. Když potom přišla elektronická možnost, bylo to mnohem snazší,“ nastiňuje.

V živé paměti má také vzpomínky na první mobilní telefony. „Byly velké a těžké, ale byla to prostě úžasná novinka, stejně jako tehdejší fotoaparáty. Když přišly první digitální foťáky, nemohli jsme pochopit, jak to funguje, ale postupem doby jsme to všechno začali zvládat a začali s tím pracovat,“ usmívá se.

„Jenomže tehdy jsme ještě hodně chodili do terénu, byli jsme prostě s těmi lidmi a u těch událostí, které jsme popisovali, málo se toho dělo od stolu. Dneska se hodně vyřizuje přes telefony a myslím si, že až tak moc novináři do terénu nechodí. Ale ono to také může souviset s množstvím toho, co se musí odevzdat. Tehdy nás bylo v redakci spoustu, dneska je tam pár lidí,“ uvažuje Hana Hosnedlová.

Celý rozhovor s novinářkou a spisovatelkou Hanou Hosnedlovou si poslechněte v cyklu Jihočeši.

Spustit audio

Související