Nejtěžší bylo vrátit se zpátky do běžného života, říká o své kariéře diplomatka Jana Hybášková

6. červenec 2022

Jana Hybášková vystudovala arabistiku. Už jako studentka dělala iráckému velvyslanci tajemnici. Vydala se na zkušenou do Egypta, velmi brzy začala přednášet na Karlově univerzitě. Po revoluci se s humanitární pomocí ocitla v rozbouřeném Rumunsku. Pak nastoupila na ministerstvo zahraničí a vyhnala odtud donašeče.

Následovala diplomatická kariéra ve Slovinsku, při přípravě vstupu České republiky do Evropské unie, post velvyslankyně v Kuvajtu a Kataru, čekání na druhou válku v Zálivu (podobně se jmenovala její knížka) a zajišťování podmínek pro českou protichemickou jednotku. Jedno volební období v Evropském parlamentu a pak pozice velvyslankyně EU v Iráku a posléze v Namibii. K tomu je manželka a matka.

Která z jejích mnoha rolí pro ni je, či byla nejnáročnější? Za tuto otázku poděkovala a odpověděla: „Ten skok zpátky do běžného života a vlastně i vracení se k pochopení, toleranci a podpoře těch nejběžnějších každodenních lidských hodnot, to možná bylo na mém životě to nejtěžší.“

Takže jste oběhla svět, abyste se vrátila domů a zjistila, kde je vaše místo?

„Já jsem strašně ráda v Česku. To nejsem sama, to si říkáme i s kolegy. Venku jsem byla víc než patnáct let, ale ještě než jsem odjela, Čechy jsem hodně poznala v kampani, kterou jsme před vstupem do Evropské unie dělali na každém náměstí. Nicméně teď, co jsem se vrátila, tak jsem velmi mile překvapena krásou naší země a tím, jak se to od toho roku devadesát skutečně změnilo. Opraveností budov, upraveností parků, čistotou řek, cyklostezkami... To je každodenní radost, hýbat se po Česku, opravdu je.“

Byl to návrat domů jako domů, třeba i do kuchyně?

„Víte, když jsem byla velvyslankyní v Iráku, když sloužíte v takto vysoce rizikové válečné oblasti, pracujete šest týdnů a pak máte dva týdny volna. Protože strávit tam víc než osm týdnů v kuse, je opravdu psychicky náročné. Takže já jsem byla vždy šest týdnů ve válce a dva týdny v míru. A to je taky legrace – přiletíte z Bagdádu, sundáte vestu a helmu a za chvíli stojíte ve vlastní kuchyni a vaříte večeři. A nemůžete pořád lidem vykládat: Tam je válka, tam je válka. Mně v té době vadila jedna věc – typická česká otázka, jak je v Bagdádu. Tak co jim máte říkat?

Čtěte také

No, a druhá věc byla ta pověstná blbá nálada tady: Jak se máš ty, ále stojí to za... Člověk tam vidí lidi, kteří nemají ruce, nohy, a je rád, že spolupracovníci přijdou do práce a nepřijdou cestou o život. A pak se člověk vrátil sem a tady... To bylo složité. Ale co se týče kuchyně, tak ta byla vždycky. Já jsem měla dvě domácnosti. Jednu kuchyň tady a druhou třeba na jižní polokouli. Vařím ráda a je to pro mě normální.“

Jaké životní poznání jste si z toho všeho odnesla?

„Čím víc hrůz člověk vidí, ekonomických potíží, například v Africe, v Namibii – sice tam v posledních třiceti letech válka nebyla, ale zato tam je 30 procent populace HIV pozitivní a je tam spousta maminek, které mají tuberkulózu, malárii a HIV a v patnácti se jim narodí další dítě, tak ten život skutečně není lehký. Člověk posléze dospívá k takovému tomu: Panebože, dej našemu světu svůj mír. Ten mír a klid a porozumění malým věcem. Jistěže jsou v životě momenty, kdy je potřeba se rychle rozhodnout, udělat změny a dát do toho celou energii. Ale na druhou stranu tichá tolerance a pochopení těžkostí těch druhých, to je asi stejně důležité.“

Jste věřící, mimochodem?

„Ano.“

Celý rozhovor s Janou Hybáškovou mimo jiné o roli žen v politice či v zákulisí, o tom, jaká je „ta dnešní mládež“ a proč Putin zaútočil na Ukrajinu, si poslechněte online.

Spustit audio

Související