Mnoho Čechů i Češek mělo velký problém s tím, že jako ženy jedeme do války, říkají reportérky

4. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lenka Klicperová (vlevo) a Markéta Kutilová na fotografie z Libye

Do válečných oblastí se běžně vydávají Lenka Klicperová a Markéta Kutilová. Jako reportérky dokumentovaly například konflikty v Afghánistánu a Somálsku, nejvíce času ale strávily v Sýrii.

Dvě ženy se stejnými zájmy spojilo podle Markéty Kutilové Kongo. „Já jsem tam pracovala jako novinářka, zajímalo mě téma sexuálního násilí na ženách. Po návratu do Čech jsem měla přednášku a v první řadě seděla nějaká blondýna, která byla hrozně aktivní. Mně přišlo divné, že se nějaká blondýna zajímá o Kongo, ale ona za mnou pak přišla a zafungovala nějaká chemie. Od té doby jsme kolegyně i kamarádky,“ vypráví.

Lenka Klicperová dodává, že vzájemné setkání bylo nejspíš nevyhnutelné. „My jsme se musely potkat, protože v České republice není tolik žen, které by měly zájmy tohoto druhu. Myslím, že to byl osud, a časem jsme zjistily, že i naše životy jsou strašně podobné,“ říká.

Jako reportérky – ženy ale často narážely na předsudky. „Když jsme jely do Sýrie, čelily jsme velkému nepochopení. Jistá část české společnosti měla obrovský problém s tím, že ženy jedou do války. Hodně žen mě také osočovalo za to, že doma nechávám dítě. Nadávky občas byly kruté, lidé nám přáli i smrt a my jsme si musely vybojovat pozici, že je normální, aby žena dělala práci jako my. Pár let to trvalo,“ popisuje Markéta Kutilová.

Lenka Klicperová v tom vidí problém stereotypů. „Válka je vyhrazená mužům, oni mají jezdit do války a tam prokazovat svoji statečnost, ať už jako bojovníci nebo novináři. My jako ženy tím asi spoustu mužů zaháníme do kouta, je pro ně nepatřičné, abychom se pohybovaly ve válečném konfliktu. Dodnes je to popuzuje, i když teď už je to míň cítit. Už si asi zvykli, že to není nějaký plezír, ale naše práce, kterou se snažíme dělat co nejlépe,“ komentuje.

Pro Markétu Kutilovou bylo nejtěžší skloubit práci s mateřstvím. „Člověk musí reagovat na své okolí, obhajovat si to před ostatními, ale také svádí určitý boj sám se sebou, se svým svědomím. Nakonec si musíte srovnat svoje hodnoty a priority. Já jsem mohla odjet jenom za předpokladu, že jsem si byla vědomá rizik a věděla jsem, že kdyby se něco stalo, moje dcera zůstane zabezpečená. Je to ale prostě moje práce a každá práce má svá rizika,“ uvádí.

Do války se slivovicí a spacákem

Ve válečné oblasti se reportérky musí často i po mnoho dní obejít bez komfortu, dobrého jídla, sprchy. „My si z toho vždycky děláme srandu, protože to nejde jinak přežít, a říkáme, že alespoň smrdíme obě stejně. Zajímá nás ale ta práce, obě vydržíme jakékoli nepohodlí, když víme, že tam odvedeme dobrou práci,“ zdůrazňuje Lenka Klicperová.

Podle její kolegyně je nejdůležitější mít alespoň lahev slivovice, lékárničku, dvoje kalhoty, teplý svetr a spacák. „Nikdy nevíte, kde budete spát, a ty zavšivené deky nejsou úplně nejlepší, takže si vlezete do vlastního spacáku a máte pocit, že zvládnete všechno,“ popisuje Markéta Kutilová.

Čtěte také

Reportérky vidí mnoho tragických situací a sledují neradostné příběhy. Přiznávají, že zkušenost z válečné zóny s nimi někdy dokáže zamávat tak, že jsou emocionálně rozhozené ještě dlouho po návratu do Čech.

„Často brečíme. Při poslední cestě, kdy byla turecká invaze do Sýrie, jsme viděly obrovské bezpráví. Stejně tak se nás dotýkají příběhy o dětech. Obě bereme prášky na spaní a já si myslím, že tohle je jedna z daní, kterou člověk musí za tu práci zaplatit. My se ale můžeme rozhodnout, jestli ji platit chceme,“ říká Markéta Kutilová.

„Já jsem si vždycky myslela, že to docela dobře zvládám a nepřenáším to do svého života po návratu, ale je pravda, že cesta, kdy jsme pokrývaly tureckou invazi, byla už příliš. Nedokázaly jsme všechno na místě hned zpracovat a odbourat, částečně se věci samozřejmě ukládají do podvědomí a potom vyplouvají v různých situacích,“ dodává Lenka Klicperová.

Na druhou stranu, ve své práci vidí i mnoho pozitivních vlivů. „Když se podaří udělat dobrou reportáž, na kterou jsou skvělé ohlasy, zase má člověk pocit, že má smysl odkrývat pořád to bezpráví, zlo a nespravedlnost. Zní to hrozně pateticky, ale v zásadě to tak je,“ připomíná.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová