Jako zbraň jsme měli jen diplomatický pas, mírová mise v Jugoslávii byla nejnebezpečnější, vzpomíná podplukovník Milan Čajdík

24. leden 2022

Největší audioportál na českém internetu

Milan Čajdík | Foto: Petr Zikmund, Magistrát města České Budějovice

Rozhovor s válečným veteránem Milanem Čajdíkem

Jedním z mužů, které před nedávnem ocenil českobudějovický primátor Jiří Svoboda Medailí Za zásluhy, je podplukovník Milan Čajdík. Obdržel také vysoké vojenské vyznamenání – Záslužný kříž II. stupně od ministra obrany.

Někdejší profesionální voják, dnes válečný veterán ve výslužbě armádu neopustil. Jako předseda Československé obce legionářské a krajský koordinátor péče se stará o ostatní válečné veterány. Ať jde o ty z druhé světové války, nebo ty, kteří absolvovali novodobé mise.

Sám Milan Čajdík jich na území bývalé Jugoslávie zažil pět. Jednalo se o působení v jednotkách UNPROFOR, SFOR i IFOR.

Paradoxně nejnebezpečnější byla jeho druhá mise – mírová. „Tato pozorovatelská mise se zásadně lišila. Mohl v ní působit jenom jeden Čech. Byly vytvořené skupiny asi osmi až deseti lidí z různých zemí a v jednotlivých lokacích dohlížely na dodržování příměří. To bylo zabezpečené úmluvami, ale realita porušování tohoto příměří byla na denním pořádku. Tam jsem prožíval období ostřelování Sarajeva – tři neděle jsme byli v podzemí našich umproforáckých zařízení,“ vzpomíná Milan Čajdík.

„Když jsme odcházeli na tuto misi, naší zbraní byl jen diplomatický pas. Ani dneska to není v monitorovacích misích jinak. Začínal jsem v tehdy nejsložitější oblasti, tou byla Bosna a Hercegovina, kde se znesvářené strany muslimská, chorvatská a srbská tvrdě potýkaly. Tam jsem prožil některé momenty, které byly na hraně,“ dodává.

Čtěte také

Na takové chvíle se podplukovníkovi ve výslužbě nevzpomíná úplně snadno, protože si uvědomuje, co se mohlo stát. „Když jste v rozbombardovaném, rozstříleném hotelu, kde chybějí okna, dveře, chodíte tam v přilbě, pohybujete se ve dvojicích, v trojicích i s tlumočnicí, a když vám začnou padat granáty tři sta, čtyři sta metrů od vás, to už zpozorníte,“ líčí.

„Tehdy jsem říkal veliteli bangladéšského kontingentu, který byl v našem týmu: Zafare, oni nás zaměřují! Byl jsem totiž vyškolen ze svého dřívějšího působení v dělostřeleckém pluku, dokázal jsem definovat, kdo vystřelí, z jaké strany a jakou zbraní. Zafar říkal: Ne, to je dobrý, to jim zabloudily nějaké střely. Ale když to bouchlo 150 metrů od nás, tak to jste neviděli, jak rychle dal povel k ústupu, k seběhnutí schodiště ze čtvrtého patra. Dole jsme měli zaparkované pancéřované auto, tak jsme do něj skočili a pryč. A jak jsme odjížděli, tak do druhého patra práskl granát...“

Kdo na takzvané modré barety tehdy střílel, se mohli vojáci jenom dohadovat. Jisté je, že je místní ozbrojenci chtěli vyhnat. Takových situací v jednotkách mírových sil zažil Milan Čajdík víc. Jak prozradil v rozhovoru, zřejmě má někde strážného anděla, protože už jako miminko unikl zásahu kulovým bleskem.

A věří Milan Čajdík v Boha? V pořekadlo „těžko na cvičišti – lehko na bojišti“? A co ho pojí už 55 let s jeho ženou? Poslechněte si celý rozhovor.

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.