Na cestě do posledního předvánočního týdne se skvělým swingem a jazzem

Už v jinak žánrově zaměřeném pořadu Vlídné tóny jsme mluvili o tom, že Rudolf Rokl, od jehož narození uplynulo 16. prosince osmdesát let, dokázal obepnout jazz, pop music i klasickou hudbu. Ale jazz naplňoval jeho muzikantské mládí bezesporu nejvíce, už od pozdních padesátých ve Studiu 5. 

Rudolf Rokl hrál na piano v Laterně Magice, v orchestru divadla Semafor a také se stal členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu a jeho Jazzového studia. V roce 1966 se stal finalistou mezinárodní jazzové soutěže ve Vídni, pořádané legendárním rakouským klavíristou Friedrichem Guldou, spojujícího také jazz a klasiku.

Rudolf Rokl se v průběhu času podílel na řadě důležitých jazzových nahrávek své doby, včetně alba Jazz Goes To Beat. Důkaz vám podáme v ceněném Valčíku pro Charlieho Chaplina, který nahrál se svým triem, tedy s kontrabasistou Luďkem Hulanem a bubeníkem Ivanem Dominákem, a který byl v této verzi uveden na albu Československý džez 1962. A měl i obrazovou podobu zásluhou západoněmecké televizní produkce.

Pianista Rudolf Rokl vystupoval se svým jazzovým triem doma i v zahraniční a zapojil se – vedle jiného – i do projektů pro dva klavíry ve spolupráci se svým přítelem Karlem Růžičkou. Bohužel, životní pouť Rudolfa Rokla nebyla dlouhá a zastavila se na první podzimní den roku 1997 v pouhých 55 letech.

Propagátor bebopu Barry Harris

Daleko delší pobyt na tomto světě byl dopřán jinému významnému jazzovému pianistovi, jímž byl černošský muzikant a velký propagátor bebopu Barry Harris. Skonal na komplikace spojené s koronavirem letošního 8. prosince, týden před svými 92. narozeninami.

Harris se narodil v Detroitu a začal se učit na klavír ve čtyřech letech. Jeho matka, také pianistka, se ho zeptala, zda by neměl zájem hrát chrámovou hudbu, nebo jazz. Poté, co si vybral to druhé, našel si jako mladík mistry jazzového piana, jako byli Thelonious Monk a Bud Powell.

Barry Harris byl nejenom proslulým pianistou, ovšem také vyhlášeným učitelem jazzu a jeho bebopové lekce byly velmi populární. A také pořádal hudební workshopy v New Yorku pro zpěváky,  klavíristy a dalších instrumentalisty i v pokročilém věku. Harris pokračoval ve svých týdenních workshopech i během covidové pandemie v online formátu.

Zvuk piana Barryho Harrise vám přiblížíme v jeho nahrávce standardu Hoagy Carmichaela Body and Soul, Tělo a duše, z šedesát let starého sólového alba Listen To Barry Harris

Let It Snow!

Přesně za týden tu bude Štědrý den, a tak vybereme dva vánoční, respektive zimní evergreeny, které se dočkaly i řady různorodých jazzových a swingových zpracování. Nejprve to bude ten s opakovanou větou „Ať sněží“ přímo v názvu: Let It Snow! Let It Snow! Let It Snow! Je to pravděpodobně nejznámější písnička autorské dvojice Jule Styne a Sammy Cahn.

Zvlášť pro Jule Stynea to byl největší úspěch jeho skladatelské kariéry. Narodil se v Anglii, v Londýně, jako Julius Kerwin Stein v rodině židovských imigrantů z Ukrajiny. S rodiči se pak se usadil za oceánem v Chicagu. První píseň Styneovi byla vydána v roce 1929 a pak jich následovalo ohromné množství, zhruba 1500. Mezi jeho muzikálovými a filmovými songy můžeme najít šlágry pro Franka Sinatru, Doris Day nebo orchestr Harryho Jamese, ale Let It Snow je zkrátka nejpopulárnější melodií Julea Stynea.

Čtěte také

Adventní zklidnění s virtuózním houslistou Josefem Sukem i orchestrem Václava Hybše

Jako první tuto písničku natočil zpívající kapelník výrazného barytonu Vaughn Monroe v roce 1945 a byl to v jeho podání velký vánoční hit, ale málo platné – nejvíce je z dnešního pohledu spojena s mechovým hlasem charismatického Italo-Američana Deana Martina.

Ovšem dnes vám nabídnu mnohem mladší podání populárního kanadského swingového zpěváka, několikanásobného nositele ceny Grammy Michaela Bublé z jeho deset let starého vánočního alba Let It Snow.

Mimochodem, sněžení v textu Sammyho Cahna není považováno za příznivou podobu počasí. Naopak. Je to strašné, jak venku sněží. Ale zamilovanou dvojici hřeje oheň v krbu a samozřejmě láska, a tak – ať sněží. „Jak se mi nechce do té vánice! Ale když se mě pevně chytneš, po celou cestu domů mi bude teplo“.

Jinak je zima se sněhem pojata v dalším, ještě starším vánočním standardu Winter Wonderland. A ten vám, přátelé, pošleme na cestu do posledního adventního týdne v rázně swingovém podání orchestru Counta Basieho pod vedením excelentního trumpetisty Scottyho Barnharta.