Možná to také znáte - usmějete se na dítě, jenže tím ho vyděsíte

14. září 2017
Dítě, batole
0:00
/
0:00

Možná se vám to také stalo: čekáte takhle po ránu, třeba ve frontě u pokladny nebo na zastávce, a před vámi je rodina s batoletem. Děťátko na vás upřeně a bezelstně hledí, jak to jen taková robátka umějí, a vy, protože jste ze staré školy, se na něj usmějete.

A protože pořád jen civí, tak se usmějete znova a znova. Ať vidí, že je svět dobrý, řeknete si. A dítko zkrabatí čelo a rtíky a začne zoufale ječet - vyděsili jste ho. Rychle zamumláte „jen jsem se usmála“, rodina to v tom lepším případě vezme v dobrém a dítě uklidní se slovy „tak se tam nedívej“.

No ale vy na tu situaci ještě pěkně dlouho myslíte. Jak je to dítě zvyklé na nevšímavost a prázdné masky, které si v podobných frontách nasazujeme. Jak je zaskočené pokusem navázat vztah. A pořád ve vás vězí ten jeho děs z vašeho úsměvu.

Poznamená to celý váš den. Jakou zkušenost si z toho asi odnese, říkáte si. Že si máme být na potkání cizinci? Že je neverbální komunikace podezřelá? Že si máme pečlivě hlídat svoji bublinu, kterou všichni kolem sebe máme, a přiblížení někoho cizího k ní signalizuje nebezpečí?

Společnost by pak tvořili ostražití osamělci, ukotvení ve svém azylu a odmítající komunikaci. Neměla by tedy být ta sotva vyklubaná mláďátka vychovávána jinak? K větší otevřenosti a důvěře k druhým?

Měla, říkám si, jinak běda. A moje poučení z té situace a celodenních úvah? No, že vytrvám a budu se i nadále usmívat na lidi okolo sebe. Protože věřím, že svět je dobrý a chci tuto zprávu signalizovat dál.

Spustit audio
  • Společnost
  • Publicistika