Martina Adlerová: Zmatení pojmů
Odjakživa jsem si pletla pojem s průjmem, jak mi doma často zdůrazňovali. „Holinky nebo hodinky, obojí se natahuje,“ dobírali si mě, kdykoliv jsem něco popletla.
Oblečení jsem dědila po starším bráchovi a s tím mladším zase stavěla Lego. K desátým narozeninám jsem si místo barbíny přála traktor s vlekem. A dostala jsem ho.
Není tedy divu, že jsem v tom měla tak trochu zmatek.
Když si holky hrály v máminých šatech na princezny, já snila o kariéře Robina Hooda, který bohatým bere a chudým dává. Už jsem se viděla, jak svištím městem na černém koni, rozhazuju peníze na všechny strany a davy za mnou skandují: „Robin! Robin!“
Jenže bohatých lidí okolo moc nebylo. Věděla jsem akorát o sousedovi Jandovi, který měl v té době jako jediný bazén a afgánského chrta k tomu. Že bych mu ukradla psa, to nepřicházelo v úvahu, o bazénu nemluvě.
Tak jsem se soustředila na boj proti bezpráví.
Když kluci ve třídě mlátili astmatického Vaška, rvala jsem se za něj jak rozzuřená lvice. Bránila jsem i ty, kteří propadli a stali se terčem šikany.
Ale hlavně jsem chránila holky, byly přece slabší.
Až mi jednoho dne došlo, že jsem jedna z nich. Puberta zaklepala na dveře.
„Propánajána, vždyť já jsem holka,“ říkala jsem si a náhle si kdovíproč připadala bezcenná. Kam zmizel můj Robin Hood?
Od té doby hledám někoho, kdo by mě chránil a v případě potřeby se za mě bil jako lev.
Jenomže druhou takovou už nepotkám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
