Martina Adlerová: Zmatení pojmů

Oblečení jsem dědila po starším bráchovi a s tím mladším zase stavěla Lego. K desátým narozeninám jsem si místo barbíny přála traktor s vlekem. A dostala jsem ho.

Není tedy divu, že jsem v tom měla tak trochu zmatek.

Když si holky hrály v máminých šatech na princezny, já snila o kariéře Robina Hooda, který bohatým bere a chudým dává. Už jsem se viděla, jak svištím městem na černém koni, rozhazuju peníze na všechny strany a davy za mnou skandují: „Robin! Robin!“

Jenže bohatých lidí okolo moc nebylo. Věděla jsem akorát o sousedovi Jandovi, který měl v té době jako jediný bazén a afgánského chrta k tomu. Že bych mu ukradla psa, to nepřicházelo v úvahu, o bazénu nemluvě.

Tak jsem se soustředila na boj proti bezpráví.

Když kluci ve třídě mlátili astmatického Vaška, rvala jsem se za něj jak rozzuřená lvice. Bránila jsem i ty, kteří propadli a stali se terčem šikany.

Ale hlavně jsem chránila holky, byly přece slabší.

Až mi jednoho dne došlo, že jsem jedna z nich. Puberta zaklepala na dveře.

„Propánajána, vždyť já jsem holka,“ říkala jsem si a náhle si kdovíproč připadala bezcenná. Kam zmizel můj Robin Hood?

Od té doby hledám někoho, kdo by mě chránil a v případě potřeby se za mě bil jako lev.

Jenomže druhou takovou už nepotkám.