Martina Adlerová: Moje předsíň
V poslední době hodně myslím na svou předsíň. Je samozřejmě virtuální, silně idealizovaná a s největší pravděpodobností nikdy nevznikne, ale její vizualizace vypadá takto:
Na zemi ekologické zelené marmoleum, na zdi velkoplošné zrcadlo ve tvaru vlny, dále elegantní šatní skříň, polstrovaný taburet a luxfery. Ty jsou obzvlášť důležité. V rohu dřevěný věšák na kabáty a klobouky. Jo a taky černé telefonní sluchátko, jako prvek spojení s venkovním světem. Z nějakého důvodu jsou tu zaparkované i gumové holínky, asi pro případ, že by se náhle zhoršilo počasí.
Kromě předsíně myslím v poslední době často i na svou komoru.
Nachází se hned vedle, oddělena již zmiňovanou stěnou ze skleněných luxfer, takže je v ní dostatek světla. Ukládám tam nepotřebné věci, letní zavařeniny, zimní bundy, mop a vysavač.
Tyhle vizualizace a představy jsou jedny z mnoha, které mi pomáhají překlenout zlé časy. Představuju si uklizené, barevně sladěné a architektonicky dokonalé místnosti, kde je všechno přesně tak, jak má být.
Je v tom jistá symbolika.
Jako bych si takhle představovala své vlastní srdce.
Tam jsou přece taky síně, předsíně a komory. A taky do nich lze ukládat leccos. Staré lásky, nové známé, dávné křivdy, potřebnosti, radosti i starosti. Jejich pravidelný úklid mi pomáhá přežít těžké chvíle, a taky předejít infarktu.
A postavit se strachu.
Vždyť lidová moudrost nám říká: „Kdo se bojí, … v síni.“
A já chci mít svoje srdce přehledně uspořádané a hygienicky čisté.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
