Martina Adlerová: Moje předsíň
V poslední době hodně myslím na svou předsíň. Je samozřejmě virtuální, silně idealizovaná a s největší pravděpodobností nikdy nevznikne, ale její vizualizace vypadá takto:
Na zemi ekologické zelené marmoleum, na zdi velkoplošné zrcadlo ve tvaru vlny, dále elegantní šatní skříň, polstrovaný taburet a luxfery. Ty jsou obzvlášť důležité. V rohu dřevěný věšák na kabáty a klobouky. Jo a taky černé telefonní sluchátko, jako prvek spojení s venkovním světem. Z nějakého důvodu jsou tu zaparkované i gumové holínky, asi pro případ, že by se náhle zhoršilo počasí.
Kromě předsíně myslím v poslední době často i na svou komoru.
Nachází se hned vedle, oddělena již zmiňovanou stěnou ze skleněných luxfer, takže je v ní dostatek světla. Ukládám tam nepotřebné věci, letní zavařeniny, zimní bundy, mop a vysavač.
Tyhle vizualizace a představy jsou jedny z mnoha, které mi pomáhají překlenout zlé časy. Představuju si uklizené, barevně sladěné a architektonicky dokonalé místnosti, kde je všechno přesně tak, jak má být.
Je v tom jistá symbolika.
Jako bych si takhle představovala své vlastní srdce.
Tam jsou přece taky síně, předsíně a komory. A taky do nich lze ukládat leccos. Staré lásky, nové známé, dávné křivdy, potřebnosti, radosti i starosti. Jejich pravidelný úklid mi pomáhá přežít těžké chvíle, a taky předejít infarktu.
A postavit se strachu.
Vždyť lidová moudrost nám říká: „Kdo se bojí, … v síni.“
A já chci mít svoje srdce přehledně uspořádané a hygienicky čisté.
Související
-
Martina Adlerová: Kočka v podpaží
Moje kolegyně Olga má zelené oči. Pracujeme spolu už rok, a všimla jsem si teprve nedávno. A jako se psi podobají svým majitelům, nebo naopak, je to tak zřejmě i u koček.
-
Martina Adlerová: Kdybych se nebála
Podle některých řídí naše cesty Bůh a podle jiných naše vůle. Podle mě je to velmi často strach, co určuje naše kroky. A kdyby tu nebyl? Co by se změnilo?
-
Martina Adlerová: Kdo krade stromy
Každý rok se těším, až se s manželem na prvního máje políbíme pod rozkvetlou třešní. Máme k tomuto účelu už deset let svůj „vlastní“ strom, roste nedaleko od nás.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
