Martina Adlerová: Kočka v podpaží
Moje kolegyně Olga má zelené oči. Pracujeme spolu už rok, a všimla jsem si toho teprve nedávno. A jako se psi podobají svým majitelům, nebo naopak, je to tak zřejmě i u koček.
Kolegyně Olga má zelené oči, ladné pohyby a taky si občas stěžuje, že ji brní celá levá horní končetina. Není to však počínající mrtvice: Olga se totiž přiznala, že spí s kočkou v podpaží.
Cynik by teď mohl poznamenat: „V dětství jsem měl taky kočku. Maminka mi ji dávala na ledviny.“
Já však nemám na mysli tento typ kočky, ale tu živou, nezkrotnou, rodinného mazlíčka a krvelačnou šelmu v jednom.
Kočky miluju a jsem ochotna pro ně dost obětovat, ale prostě nechápu, jak s nimi někdo může sdílet lože. A to celou noc!
Naše kočky vám totiž obvykle chtějí spát na hlavě, natáhnou se přes krk, nebo vám usnou na břiše v oblasti močového měchýře, takže se to déle jak deset minut stejně nedá vydržet.
Manžel se dokonce jednou vzbudil uprostřed noci s nezvyklou tíhou na hrudi, naštěstí to však nebyl infarkt, jenom náš sedmikilový miláček Lucius.
Kolegyně Olinka je prostě hrdinka. Anebo má neuvěřitelně lehkou kočku.
Ale je to jinak. Její kočka se prý jenom stulí do podpaží, natáhne hlavičku na rameno a za celou noc nezmění pozici. A Soňa zrovna tak, i když vrnět se ještě nenaučila.
Ráno se obě probudí, jedna z nich se slastně protáhne a vesele odběhne do kuchyně, kde na ni čeká rybí paštička.
Ta druhá se zvedá pomalu, jako někdo, koho od dlouhého ležení ve strnulé pozici pekelně bolí záda.
Tipnete si, která kočka je která?
Související
-
Martina Adlerová: Kdybych se nebála
Podle některých řídí naše cesty Bůh a podle jiných naše vůle. Podle mě je to velmi často strach, co určuje naše kroky. A kdyby tu nebyl? Co by se změnilo?
-
Martina Adlerová: Kdo krade stromy
Každý rok se těším, až se s manželem na prvního máje políbíme pod rozkvetlou třešní. Máme k tomuto účelu už deset let svůj „vlastní“ strom, roste nedaleko od nás.
-
Martina Adlerová: Uvést hlavu do klidu
Pamatujete na klasický chyták pro studenty autoškoly? Na stopce zastavíme tak, že uvedeme kola do klidu. Napadlo mě, že bych potřebovala do klidu uvést spíše svoji hlavu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
