Martina Adlerová: O řízení
Řízením, o němž bude teď řeč, nemám na mysli řízení firmy, státu nebo dopravy, ale řízení osobního automobilu. Každodenní nutnost usednout za volant a přesně stanoveným sledem technických úkonů přimět vozidlo k rovnoměrnému přímočarému pohybu za účelem přemístění své osoby na pracoviště.
V mém případě to znamená každý den třicet minut čiré hrůzy tam a třicet minut čiré hrůzy zpátky. Dohromady hodina každý den. A to můžu hovořit o štěstí, že dojíždím jen do nejbližšího města.
Jeden můj známý, emeritní profesor filozofie, se nikdy nenaučil řídit auto, protože se dle svých vlastních slov nedokázal smířit s faktem, že ho od jisté smrti dělí jen nepatrný pohyb zápěstí.
Spisovatel Tom Hodgkinson k tomu dodává: „Řídit auto znamená nacházet se ve stavu setrvalé úzkosti a napětí… Není to normální. Je to šílené.“
Přesto se každé ráno řadím do kolony a jedu.
Je tma, k tomu většinou mlha nebo prší, proti mně jeden kamion za druhým, musím jet pořád devadesát (nebo víc), protože jakmile zpomalím, stanu se překážkou a začnou na mě troubit.
Tak si to shrňme: řítím se rychlostí, která mi nevyhovuje, prostorem, který mě oslepuje, obklopena agresivními lidmi a mrtvými zvířaty, rozházenými po krajnici.
Tom měl pravdu. Není to normální. Je to šílené.
A jak z toho ven? Nevím, na kole bych jela dvě hodiny. Vlak tam nevede. Autobus tam z naší vesnice nejede. Koně nemám.
Neřešitelné.
Ale pak jsem na to přišla! No jasně!
Mohla bych přece kvůli dojíždění změnit práci!
Akorát, že jsem to - z téhož důvodu - udělala už před rokem.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
