Martina Adlerová: Věštba
„Hej, mladá, nechceš věštit z ruky?“ Takhle na mě na ulici zavolala stará osmahlá paní. „Nechceš vědět, co tě čeká?“ No upřímně: Nechci.
Ale byla jsem právě v tom čase citově takříkajíc rozbrnkaná a taky mě lákalo zjistit, jak v dnešní době virtuální reality a umělé inteligence přežívá dávné řemeslo věštkyň.
Tak jsem se té ženské vydala do spárů.
Řekla, že peníze potřebuje hned a na ruku kvůli věštbě samotné, a pak mi půlku vrátí. Věřila jsem jí a celá dychtivá jsem ukázala levou dlaň.
Čekala jsem alespoň nějaké čarování, záhadné zaříkání, modlitbu nebo mystickou průpovídku. To jsem se ale nedočkala. Tahle rádoby vědma to měla dobře vymyšlené a vtip byl v tom, že slušní lidé se na veřejnosti odmítají prát.
Začala doslova takhle: „Za božíčka, za tatíčka, za zdravíčko, do nového roka, ztratila jste lásku, ale jeden krásný pán na vás myslí.“
To bylo vše. Moje budoucnost v deseti vteřinách.
Když jsem začala naléhat, ať mi teda po takhle chabém výkonu tu vrátí tu půlku, jak slíbila, počala hlasitě vykřikovat: „Máš zdravé ruce, zdravé nohy, nešanuj se, nerouhej se, božíček to slyší.“
Pak přidala argument, že to nechce pro sebe, že jde ty peníze dát, cituji „na kostelíček, na dětičky, na nemocný a potřebný“. Bankovku přitom pevně svírala v hrsti a když utíkala, ještě mi zahrozila pěstí.
Tak tahle mimořádná věštba mě stála dvě stovky.
Já vím, jsem prostě pitomá, a není mi pomoci.
Ale stejně by mě zajímalo, který krásný pán na mě myslí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
