Martina Adlerová: Chvála pomalosti

Jenomže z donucení! Mám získané, nikoliv vrozené ADHD. Maminka mi vždycky říkala, že jako mimino a batole jsem byla přemýšlivý typ a jako raketa jsem reagovala pouze na psy. To jsem pak odstartovala z kočáru nejkratší možnou cestou. Ale jinak jsem s pytlíkem piškotů vydržela v klidu celé odpoledne.

Jenže pak přišlo dospívání a dospělost a s těmito etapami vtrhly do mého života touhy. A tou nejsilnější byla (a dosud je) touha po poznání. Poznat lidi a vyznat se v jejich povahách a vztazích, naučit se všechno možné, získat si přízeň zvířat i rostlin, cestovat, zkrátka poznat svět.

No, a to samozřejmě obnáší být rychlá, protože pomalu se to nedá zvládnout. Náš čas je omezený a když toho chceme stihnout hodně, musíme zrychlit.

Takže teď tu stojím, střední věk a první (nebo spíš už druhé) vrásky a zjišťuju, že neustále chvátám. Nic nedělám v klidu. Rychle jím, rychle spím, rychle mluvím, rychle chodím. Lekce jógy by mě zabila.

A přišla jsem na to, že si nic neužiju naplno, protože za každou činností už čeká jiná, kterou je třeba vykonat. Naposledy jsem se přistihla, že už se i rychle koupu a rychle sypu ptákům do krmítek. Hlavně, aby už to bylo hotové, další splněný úkol, a honem se věnovat něčemu jinému. Zdá se, že můj život je seznam neodškrtnutých položek.

Tak by to ale přece být nemělo!

A tak jsem se rozhodla, že v novém roce budu alespoň něco dělat pomalu. Zkusím pomalu jíst, alespoň jednou denně. A sednout si k tomu. Zkusím pomaleji mluvit a pomaleji dýchat.

Zkusím prostě pomaleji žít.

Takže šťastný a pomalý rok 2026