Martina Adlerová: Čisté radosti

2. únor 2023

Rozhlasový sloupek

Můj otec, celoživotní a zapřisáhlý pesimista, mi nedávno vyčetl, že ty moje sloupky nejsou k poslouchání. Prý jsou strašně pesimistické. Mám si prý uvědomit, že někdy taky svítí sluníčko. Takhle doslova to řekl.

Takže tenhle sloupek je pro Tebe, tati.

Jedna z mých nejoblíbenějších knih se jmenuje Čisté radosti mého života. Autor Jan Šmíd v ní ústy hlavního hrdiny popisuje, co mu v životě přináší radost. V jeho případě jde o dobrodružné putování po americkém venkově s opuštěnou cirkusovou lvicí jménem Eileen.

V mém případě ochočenou lvici nahrazují kočky domácí. A dále je pro mě tím nej:

Sedět u stolu, bavit se s rodinou o všedních věcech a pochutnávat si na horké polévce (kterou v ideálním případě uvařil někdo jiný).

Opětovat úsměv úplně cizího člověka, kterého už pravděpodobně nikdy neuvidím.

Užívat si ty chvíle, kdy nám do postele vleze náš nejbojácnější jednooký kocour, kterého jsme před pár lety vytáhli polomrtvého ze skládky, a přede jako o život.

Být právoplatným členem vlčí smečky.

Sedět u dohořívajícího ohně a vědět, že zítra nemusím vstávat do práce.

Plavat v jezeře, když vychází slunce, a voda je úplně ledová.

Zažívat to ticho a ten druh světla, když se v zasněženém lese stmívá.

Držet se za ruku s jediným chlapem na světě, o kterého stojím.

Takže já vím, že někdy skutečně svítí sluníčko a venku je pěkně teploučko. A v té chvíli je snadné radovat se ze života. Jenomže, já jsem spíš zimní typ – promiň, tati.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas