K snídani polévka, při žních horká kaše, všichni jedli z jedné mísy, popisuje historik stravu a stolování našich předků

„Ráno k snídani se původně, zhruba do roku 1900, jedly teplé polévky. Například bílá mléčná polévka kyselka nebo zelnice, typická jihočeská byla bílá ze syrového zelí s brambory, které se přibíraly z velké mísy, což znamenalo, že se každý mohl najíst dosyta,“ odpovídá Jan Šimánek z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, specialista na dějiny venkova a lidovou kulturu jižních Čech a autor publikace Doudlebsko v kuchyni a u stolu.

Kniha Doudlebsko v kuchyni a u stolu|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Teprve kolem přelomu 19. a 20. století se na venkově začala prosazovat k snídani bílá káva. „Ovšem ne ta, na kterou jsme zvyklí my, ale káva z praženého žita. Ve svátek se do ní přidávala káva pravá, anebo kousek cikorky, tedy kávovinové náhražky, která se kupovala v koloniálu,“ dodává historik.

Důležité podle něj bylo, že se lidé najedli dosyta. „Od pamětníků víme, že u sedláků bylo vždycky jídla dostatek, protože kdyby tomu tak nebylo, čeleď by tam nechtěla sloužit. A hlavně v čase žní nebo namáhavých polních prací, jako byla třeba senoseč, dbala hospodyně na to, aby jídla bylo hodně,“ říká.

Ačkoli se normálně svačiny nedělaly, letní polní práce byly důvodem pro výjimku. „V době žní a sušení sena se nosily svačiny do polí. Nejmladší děvečka, které se na Doudlebsku říkalo třetinka, dostala koš s jídlem. Nesla chleba, domácí máslo, rozdělaný tvaroh, zvaný rozhuda, nebo i sýr se solí, pažitkou a kmínem, někdy se dávala i paprika,“ líčí Jan Šimánek.

Na sena se někdy nosívala i horká krupicová kaše. „Muselo se chvátat, aby nevychladla, ale důležité bylo, že zasytila,“ uvádí historik. V čase žní se podle něj sedláci snažili i o to, aby maso bylo mnohem častěji než v jiných částech roku. „Maso se obědvalo třeba i denně, mimo pátek, kdy byl půst,“ dodává.

Čtěte také

Po lanýžích jsou ženy povolnější a muži výkonnější, směje se pěstitel tajemné a vzácné pochutiny

Půvabné dobové fotografie v knížce Doudlebsko v kuchyni a u stolu s podtitulem Lidová strava z jihu Čech připomínají jak nostalgii někdejšího polního stravování, kdy si lidé rozbalují pecen chleba z plátěného ubrousku, tak i stolování doma ve světnici – na prostém dřevěném stole pod obrázky Krista a panenky Marie.

„V každém stavení, u větších sedláků i chalupníků, byl nepříliš velký stůl, asi o rozměrech 1,1 krát 1 metr. A to i přesto, že rodina byla početná. Stůl byl menší z toho důvodu, aby se u něj dalo jíst z jedné mísy nebo z jednoho kastrolu. Aby všichni dosáhli,“ vysvětluje Jan Šimánek.

Takto se na Doudlebsku podle historika jídávalo ještě za první republiky. „Polévka se nalévala do talířů, ale hlavní jídlo bylo častěji v jedné nádobě. Jídlo začínal hospodář, ve zbožných rodinách se lidé modlili, ostatní se alespoň pokřižovali, to bylo běžné,“ líčí.

Společné jídlo mělo i jiné konotace. „Muselo stačit pro všechny a lidé se museli umět podělit, a tak vlastně podněcovalo ke svornosti a ohleduplnosti. Nebylo možné, aby si člověk vybíral sousta, která mu nejvíce chutnají, ale musel si brát to, co je před ním,“ připomíná Jan Šimánek.

Připomíná vám to něco? Vzpomněli jste si na dětství a na domácnost své babičky, prababičky? Celý rozhovor s historikem Janem Šimánkem o stravě a stolování našich předků si poslechněte online.