„Všelék“ z bylin, opia a mladých zmijí užívali lidé po tisíciletí. Dnes z něj zbylo slovo dryák. A také víčka, která nacházejí archeologové

Dodnes ale také archeologové na našem území nacházejí víčka od dávného všeléku. Dovážel se zejména z Benátek a častý výskyt olověných víček z 16. století je doložen třeba na Jindřichohradecku. Zřejmě proto, že tou dobou už v Jindřichově Hradci fungovaly minimálně dvě renomované lékárny.

Historii theriaku v jižních Čechách mapuje archeolog Jan John z Filosofické fakulty Jihočeské univerzity. Lék dodávaný v olověných lahvičkách měl podle něj zřejmě různou podobu. „Máme informace o tom, že v pozdějších obdobích se k nám theriak dostával i v podobě prášku v papírových obálkách. Ale to, s čím se setkáváme prostřednictvím víček, byl lék o konzistenci hustého sirupu. Mohlo to asi připomínat i mast, ale neužívalo se to k mazání, nýbrž vnitřně,“ říká.

Jan John|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Medikament známý jako theriak byl pro naše předky všelékem. „Dokonce se někdy předepisoval preventivně. Pokud se člověk chtěl těšit dobrému zdraví a náladě, tak měl užívat theriak. Jinak měl sloužit k širokému použití proti nachlazení, horečce, zánětům, zkrátka univerzální léčivo,“ potvrzuje archeolog.

Ještě za antického krále Mithridata Pontského, který vládl v oblasti dnešního Turecka v 1. století před naším letopočtem a jemuž je vynález theriaku připisován, se původně preparát užíval jako protijed proti uštknutí či kousnutí jedovatým zvířetem. Odtud je odvozen i název – řecký výraz thériaké pochází ze slova zvíře.

Mihtridatova jednoduchá receptura se ovšem postupně velmi vyvinula. „Existovaly různé recepty na výrobu theriaku, skládal se zhruba ze šedesáti různých složek. Nejdůležitější byly rostlinné,“ popisuje vědec. Šlo o různé byliny jako puškvorec, třezalka, kozlík lékařský nebo reveň. „A téměř všechno koření, které dneska běžně používáme – od pepře přes skořici, zázvor až třeba po hřebíček, který byl v té době možná nejexotičtější součástí theriaku, protože se musel dovážet až z Indonésie,“ dodává.

Opium z Théb a rozemletí hadi

Kromě léčivek a koření bylo zásadní složkou theriaku opium, a to pro své tišící účinky. „Konkrétně se v předpisech na výrobu theriaku píše, že nejlepší je opium egyptské, z oblasti Théb, to že má nejlepší pověst. Takže se využívaly věci z nejrůznějších koutů světa, k nimž měli právě Benátčané dobrý přístup,“ líčí historik.

„Další zajímavou složkou theriaku jsou zmije, jediná součást živočišného původu,“ dodává Jan John. K přípravě „dryáku“, jak se název zkomoleně vžil v češtině, se podle něj chytaly výhradně mladé zmijí samice, a to na jaře. Vařily se a sušily a poté rozemílaly na prášek. Výroba theriaku prý bývala v Benátkách skoro posvátnou veřejnou slavností.

Čtěte také

I ten největší blbec má DNA sahající od Slunce až za Pluto, vysvětluje s úsměvem biolog

Věda v 19. století ovšem konstatovala, že theriak je dryák v dnešním slova smyslu, že nemá prokazatelné účinky a jde o placebo. „Nicméně všechno to, co se do theriaku obvykle dávalo, svědčí o tom, že účinné látky v theriaku byly. Asi záleželo na tom, na co to bylo podáváno, asi to opravdu nemohl být univerzální všelék, který se tehdejší lékaři snažili objevit,“ poznamenává vědec.

A dodává další pohled moderního člověka: „Je také otázka, co s theriakem dělaly olověné obaly. Olovo, jak víme dnes, není zdravotně nezávadné. I s tím možná souvisí moderní postoj k theriaku. Ale nechci říct, že to nemohlo účinkovat, to by to asi nepoužívali.“

Ačkoli theriak zažil ústup ze slávy a medicína už na něj téměř zapomněla, čas od času vypluje na světlo světa i dnes. Třeba jako součást švédských kapek, které se staly vyhledávaným „všelékem“ na počátku 90. let i u nás. Také jejich éra už spíše pominula. Víčka od renesančního benátského léku ale mohou být ceněným sběratelským artiklem.

Celý rozhovor s archeologem Janem Johnem o antickém léku, který se dovážel i do Čech, si poslechněte online.