Po lanýžích jsou ženy povolnější a muži výkonnější, směje se pěstitel tajemné a vzácné pochutiny

Na počátku příběhu Richarda Beneše bylo, jak sám říká, slovo. Narazil na informaci, že dříve se i na šlechtických panstvích v Čechách pěstovaly lanýže. Tak proč by to nešlo teď, napadlo ho.

Co to vůbec je ta tajemstvím opředená, vzácná a vyznávaná pochutina, jejíž nejdražší druhy stojí asi sto tisíc korun za kilogram? „Je to mykorhizní houba. To znamená houba, která spolupracuje se stromem,“ vysvětluje Richard Beneš s tím, že nejde o cizopasnictví, jak se dříve usuzovalo, ale spíš o užitečnou symbiózu.

Černé lanýže|foto:Shutterstock

„Funguje to tak, že podhoubí lanýže, čili jeho mycélium, se napojí do mezibuněčné struktury kořínků stromu. Strom dává houbě cukry z fotosyntézy, aby se mycélium mohlo rozrůstat, ono naopak sbírá zbytkovou vodu, stopové prvky a fosfor a dodává je stromečku. Pro něj to tedy znamená výhodu – jako by měl dvojnásobnou kořenovou soustavu,“ popisuje.

Nějakou dobu trvá, než podhoubí vytvoří první podzemní plodnici. Při dobře vedené umělé výsadbě se tak podle Richarda Beneše stane za čtyři až pět let. „Když mycélium doroste do své, řekněme, dospělosti, může se rozhodnout, jestli se bude dál šířit jen rozrůstáním, nebo jestli si to pojistí ještě tím, že vytvoří hlízu – lanýž,“ líčí.

Lanýž pronikavě voní. „To kvůli tomu, aby si dokázal zavolat odvoz. Přiláká divočáka nebo vysokou zvěř. Ta přiběhne, najde ho, spapá, odnese dva, tři kilometry a tam ho, kulantně řečeno, zase vysype. A tím se lanýž šíří,“ dodává pěstitel.

Lanýž se nesbírá, ale loví

Pro cílený sběr se využívají speciálně vycvičení psi. Jak ale říká Richard Beneš, lanýž se nesbírá, lanýž se loví. „Je to asi jediná plodina na světě, která se loví. Pro lov se báječně osvědčili psi. Dříve se využívala i domácí prasata, ale představte si třeba drobného Francouze, jak se pere s mnohasetkilogramovým prasetem o lanýže,“ usmívá se.

Je totiž potřeba úlovek lovci sebrat dřív, než ho sežere. A o to psovi nejde. „Při tomto způsobu lovu jsou všichni šťastní. Pejsek je šťastný, že udělal radost páníčkovi a že dostal pamlsek, páníček je šťastný, že získal cenný lanýž. A paradoxně je šťastný i ten lanýž, který od začátku vznikal za tím účelem, aby byl uloven a sněden,“ myslí si Richard Beneš.

Čtěte také

Sázet stromy nestačí, klima ovlivňují i pastviny a louky. A na nich ideálně velcí kopytníci, vysvětluje vědec

U nás se nejčastěji pěstuje lanýž burgundský. Miluje vápenitou půdu a společenstvo s habrem, lískou, dubem, nebo, jak se nově ukazuje, i lípou. Hlíza se ukrývá v zemi v hloubce okolo třiceti centimetrů. „My v Čechách ale máme anomálii v tom, že se tu často vyskytují přímo u povrchu,“ doplňuje pěstitel.

Jak tedy lanýže pod stromem poznáme? „Lanýže lze dělit na černé a bílé. Černé mají tmavou strukturu, připomínají zmenšený ananas s povrchem plným výrůstků. Bílé jsou většinou hladké a světlé, taková brambora. Svou konzistencí a pevností odpovídají asi zralému pomeranči. Velikost lanýžů je různá. Pěkné velké jsou o velikosti pěsti a třeba lanýž Borchiův, což je náš bílý lanýž, dělá malé hlízy o velikosti lískových oříšků,“ popisuje Richard Beneš.

Je zajímavé, že na území České republiky volně roste asi patnáct druhů lanýžů. Uvádí se, že lepší schopnosti k tomu najít je pod zemí mají samice, protože hlíza lanýže je plná samčích feromonů. Nabízí se tedy otázka, jestli by i žena dokázala najít lanýž po čichu. „Jsou lidé, kteří to dokážou. Ale pes je spolehlivější. Nicméně k účinkům na člověka francouzský klasik říká, že po lanýžích jsou ženy povolnější a muži výkonnější. Je na posluchačích, aby to vyzkoušeli sami,“ uzavírá Richard Beneš.

A jak se lanýže podávají a co mají společného s čokoládovými lanýži? Celý rozhovor s pěstitelem Richardem Benešem si poslechněte online.