Sázet stromy nestačí, klima ovlivňují i pastviny a louky. A na nich ideálně velcí kopytníci, vysvětluje vědec

Právě na klima mají podle odborníků kladný a téměř rozhodující vliv i velcí kopytníci. Jihočeský vědec Miloslav Jirků, který působí v českobudějovickém Biologickém centru Akademie věd České republiky, vysvětluje, že pastviny, louky a mokřady zadržují víc uhlíku než lesy.

Nadzemní porosty včetně stromů jsou podle něj nestabilním úložištěm. S každým požárem, s každou kůrovcovou kalamitou, s každou vichřicí přicházíme o živé stromy, a tím se do ovzduší uhlík uvolňuje. Naproti tomu půda váže až 90 procent svého uhlíku pod povrchem. A tak ho tam prakticky nic neohrozí. Únik je minimální, doba uchovávání skoro neomezená.

Miroslav Jirků|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Ale proč vůbec potřebujeme uhlík vázat? „Zásobárny uhlíku potřebujeme proto, že čím více je uhlíku v atmosféře, tím více se otepluje. Uhlík zadržuje teplo, které se dostává na povrch planety ze slunce. Je-li uhlíku v atmosféře hodně, za normálních okolností na to reaguje vegetace, více roste, a tím uhlík odčerpává. Tento koloběh uhlíku v přírodě je vyvážený systém. Molekula uhlíku neustále cestuje mezi biosférou a atmosférou. Dokáže být jeden týden v těle rostliny, další týden v těle živočicha, o několik týdnů později dokáže být zpátky v atmosféře,“ popisuje Miroslav Jirků.

Problém je podle něj v tom, že my lidé jsme od začátku průmyslové revoluce velmi razantně zasáhli do této vyvážené globální bilance uhlíku. „A to tím, že jsme začali těžit miliony i stovky milionů let stará, hluboko v geologických vrstvách ukrytá ložiska uhlíku – fosilní paliva: uhlí, ropu a tak dále. A jejich spalováním jsme do toho globálního systému uvolnili obrovská kvanta uhlíku, který by tam jinak nebyl. A to celý ten planetární systém vychýlilo,“ připomíná.

Trvalo 400 let, než se tato nerovnováha začala výrazně projevovat. Ovšem v současnosti už žijeme v době, kdy nadbytek uhlíku v atmosféře škodí hodně. „Planeta se otepluje, a to s sebou nese mnoho negativních vlivů nejenom na biosféru, ale i na fungování lidské společnosti,“ upozorňuje Miloslav Jirků.

Právě proto je dobré uhlík vychytávat a někde uvěznit. „Půda je po oceánech druhým nejvýznamnějším úložištěm uhlíku. Půdy travnatých ekosystémů jsou v tom naprosto nepřekonatelné, protože dokáží uhlíku poutat velmi mnoho,“ říká vědec.

Čtěte také

Vltava je cenná i tím, co je kolem ní, všímá si Václav Cílek, vědec, který rád dává věci do souvislostí

A jakou roli v tom hrají velcí kopytníci? „Vtip je v tom, že travnaté ekosystémy se vyvinuly ruku v ruce s velkými býložravci, jedno bez druhého by neexistovalo. A tak pratuři, zubři, koně nebo na jiných kontinentech sloni, nosorožci a další velcí kopytníci podmiňují stav stepí a luk, kde se pohybují a pasou. Podporují tím dobré fungování celého systému,“ doplňuje Miroslav Jirků.

Zvířata jednak svými kopyty rozrušují celistvost povrchu, čímž umožňují zaklíčení a růst pestré skladby rostlin, a za druhé tyto byliny spásají. „Tím, že je odstraňují, je bylinná vegetace nucena o to intenzivněji růst,“ vysvětluje Miroslav Jirků.

Nejen tím se ale akceleruje fungování koloběhu. „Velkou část biomasy zvířata v podobě trusu zase vylučují, a ten trus je transportován pod zem. Jakmile se objeví nějaká hromádka trusu, tak se na ni vrhne armáda chrobáků, kteří z ní vytvářejí pověstné kuličky. Ty dopravují je pod zem a tam se na nich vyvíjí jejich potomstvo. A ve chvíli, kdy tohle funguje, existuje velmi intenzivní transport nadzemní spásané biomasy zpátky do půdy, čímž dochází nejenom ke zúrodňování půdy, ale také k její schopnosti zadržovat vodu a uhlík,“ zdůrazňuje vědec.

Celý rozhovor s biologem Miroslavem Jirků o důležitosti velkých kopytníků pro naše klima i o tom, jak celý koloběh přestává fungovat, když do něj vstoupí chemie, si poslechněte online.