Jiří Březina starší: Státní hranice
Ještě dnes to se mnou škubne, kdykoli přejíždím státní hranici nebo přes ni jen tak pěšky přejdu. Zbylo to ve mně z doby, kdy státní hranice byla tabu. O její překročení se pokorně žádalo a zdaleka každý tu možnost nedostal. A překročit ji bez povolení bylo doslova o život. Vojáci vás klidně mohli zastřelit, a ještě dostali pochvalu.
Bylo to absurdní. Státní propaganda neúnavně chrlila legendy, jak bídně se na Západě žije a v čem všem jsme před nimi. Člověk by řekl, že za takového stavu by se měl hraniční plot prohýbat spíš směrem k nám. Ale nikdo se k nám netlačil.
Zato o útěk od nás na ten špatný Západ se lidé pokoušeli stále, přes všechna rizika, které to neslo. Hlavně ti, kteří neměli šanci vyjet za hranice legálně. Ztratit tu možnost bylo snadné. Stačila rodinná hádka nebo neopatrná věta v hospodě a hranice se pro vás zavřely. Vždycky se našel někdo, kdo vás udal.
Pracoval jsem tehdy jako lesník u hranic na jihu Čech, a tak jsem měl o všech útěcích zprávy z první ruky. Informace to byly samozřejmě tajné, ale vždycky je někdo vykecal.
Češi přes dráty příliš neutíkali, spíš trpělivě čekali, až je režim milostivě pustí do Jugoslávie nebo na nějaké hokejové mistrovství. Nejvíc děr v plotě vyráběli občané tehdejšího východního Německa, protože jim poválečné hranice přepůlily rodiny bez možnosti shledání. Bohužel tihle uprchlíci většinou doplatili na německou důkladnost, se kterou metodicky přestříhávali signální dráty odspoda jeden po druhém, až jim za zády zastavila ozbrojená hlídka.
Úspěšnější bývali Poláci, kteří se s tím nemazali, zátaras prostě přizvedli klackem a utíkali, co to šlo. Jedné partě polských sportovců se dokonce povedlo ostnatý plot přeskákat o tyči. Samozřejmě je nechytili.
Legendární se stal útěk českého dřevorubce, který ukryl celou rodinu i s dětmi do nákladu sena. Protože za hraničním plotem tou dobou běžně pracoval, prošel hladce kontrolou a nerušeně dojel až do Rakouska. Z druhé strany hranice se vrátil jen jeho kůň a saně, protože na to byly mezinárodní dohody.
Když na to vzpomínám, rychle mě přejde chuť nadávat na dnešní poměry, ať jsou jakékoli.
Související
-
Jiří Březina starší: Vůně cibule
Jednou v neděli jsem se vzbudil dřív než obvykle. O hodně dřív, nebylo ještě šest. Probudila mě intenzivní vůně cibule, hozené na horký omastek. Bylo to docela příjemné.
-
Jiří Březina starší: Památka zesnulých
Svátek jménem Památka zesnulých je zajímavý už tím, že tohle jméno má jen v kalendáři. Nikdy jsem nezažil, že by někdo řekl: „Na Památku zesnulých zapálíme babičce svíčku.“
-
Jiří Březina starší: Změna času
Změny času nemám rád, říkám to rovnou. Nejde jen o to, že po každé změně špatně spím, ale hlavně mi tahle násilná hra s přírodou přijde nesmyslná ze systémového pohledu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
