Jiří Březina starší: Památka zesnulých

Jsou to Dušičky a basta. Obvyklá snaha úřadů pojmenovat věci důležitě a nudně tady nějak selhala.

Uctívání nebožtíků bude nejspíš stejně staré jako pohřbívání samo. A pokud je pravda, že své mrtvé pohřbívali už neandrtálci, pak na tenhle svátek nemáme ani copyright. Musí mít kořeny hluboko v dobách, kdy strach z nadpřirozena byl běžnou součástí života a temné síly bylo nutné preventivě udržet v klidu.

Dnes už se nebojíme, že by se nebožtík vrátil a začal strašit, ale stejně ho pro jistotu uplácíme zápalnou obětí. Tedy svíčkou.

V té souvislosti by mě zajímalo, jakou účinnost v prevenci záhrobní hrozby vykazují ta nová hřbitovní světýlka s baterií a LED diodou. Mají správný tvar i barvu, některé i věrně simulují tvar plamene a dokonce snaživě poblikávají, ať fouká nebo ne.

Ale pochybuju, že by nebožtíci přehlédli, že jsou to svíčky falešné. Pokud fandí pokroku, možná to ocení, ale já bych v tomhle kolektivu čekal spíš konzervativní přístup a pak by se mohli i urazit. Se všemi důsledky, které tak dobře známe z hororů. 

Každopádně, jestli zajdete na dušičkový hřbitov večer, zjistíte, že na něm není nic ponurého ani strašidelného, a že naopak působí daleko vlídněji než jindy. Skupiny lidí tiše prochází slavnostním svitem rozzářených hrobů, je tam i dost dětí a celkově to připomíná spíš svátek živých než zesnulých.

A člověk přemýšlí, co všechno by chtěl ještě stihnout, než tady budou slavit i jeho.