Jiří Březina starší: Šachy
Když se řekne šachy, automaticky si vzpomenu na základní školu. Autobus nás dojížďáky vyklopil v sousední vesnici dlouho před začátkem vyučování a možnosti naší dvoutřídní školy si nesmíte idealizovat.
O nějakých družinách nebo klubovnách se nám ani nezdálo. Mohli jsme, anebo spíš museli na první vyučovací hodinu čekat ve třídě a veškerý komfort spočíval v tom, že nám tam v zimě školník zatopil.
Ten čas se dal trávit různě a populární bylo například psaní úkolů. Právě tehdy jsem pochopil, že domácí úkol nemusí být nezbytně napsán doma. Zbylé možnosti zahrnovaly Člověče, nezlob se, dámu a šachy. Ty mě přitáhly nejvíc, zejména když jsem konečně pochopil, jak se táhne koněm.
Úplně jsme tomu propadli. Určitě už nikdy neodehraju tolik šachových partií jako na základce. Školní rok byl jeden dlouhý šachový turnaj. Vedli jsme si záznamy, sestavovali žebříčky a domlouvali odvety. Dokonce jsem se už v deseti letech začal pídit po šachové literatuře a přehrával si slavné partie.
Vypadalo to, že mě šachy dostaly na celý život. Ale dopadlo to jinak. Na druhý stupeň jsem přešel na jinou školu. I tam sice zbýval mezi autobusem a vyučováním nějaký čas. Jenže tahle škola nám na čekání místo šachovnic nabídla pingpongové stoly. Učili jsme se podávat a smečovat s falší, stali se z nás odborníci na potahy pálek a sháněli jsme nesmrtelné míčky značky Panda.
Od té doby k šachům sedám jen zřídka. Nemám cvik a nejsem dobrý hráč, ale mám k té hře respekt pro její objektivitu a hloubku.
A kdykoli mám táhnout koněm, vidím naši třídu, za okny mrzne a v rohu hučí velká kamna.
Související
-
Jiří Březina starší: Smůla
Všichni víme, jak to v životě chodí, někdy máme štěstí a jindy smůlu. Mně se to tuhle dost rychle prostřídalo.
-
Jiří Březina starší: Očkovací centrum
Očkování proti covidu nevypadá na moc příjemné téma. Po všem tom covidovém chaosu jsem se také k očkovacímu centru blížil trochu ostražitě.
-
Jiří Březina starší: Jak jsem daroval krev
Přiznám, že dárcem krve jsem se nestal z ušlechtilých důvodů, ale čistě z hecu. Byli jsme v prvním ročníku na vejšce, čerstvě vylítlí z domova a nevěděli jsme, co roupama.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
