Jiří Březina starší: Jak jsem daroval krev

Začínalo to vstupní prohlídkou, o které se zmiňuju jen proto, že jednomu z nás zachránila život. Pečlivá lékařka trvala na rentgenu plic, a když si ho kamarád doplnil, byla na něm rozvinutá tuberkulóza. Přežil jenom díky téhle akci.

S odběrem jsem problém neměl. Tlustá jehla v žíle mi nevadila a se zájmem jsem koukal, jak šikovně ji tam sestřička bodá. Všechno bylo bezbolestné a po odběru jsem se cítil fajn.

Problém byl, že jsem na to vůbec nevypadal. Dostal jsem prý příšernou mrtvolně zelenou barvu a zdravotnický personál se ke mně vrhal v domnění, že každou chvíli zkolabuju. Ten odstín musel být opravdu zvláštní, protože stejně vyděšené pohledy mě sledovaly i při dalších odběrech. Nikdy jsem ale neomdlel.

Krev jsem pak dával dlouhá léta v různých místech a všude jsem zažil tutéž vlídnou profesionalitu. Lišilo se jen vybavení a také občerstvení pro nás bezplatné dárce. Špičku držely malé moravské nemocnice, kde se stoly prohýbaly pod uzeným a domácími koláči, zatímco na druhém konci škály byly nemocnice ve velkých městech, kde nás čekaly tatranky a džus. Říkám to jen pro zajímavost, protože kvůli občerstvení to samozřejmě nikdo z nás nedělal.

Pocit, že vaše krev může zachránit cizí život, se nedá popsat a bohatě vynahradí tu trochu nepohodlí. Zažil jsem ho devatenáctkrát. Dvacátý odběr mi překazila nemoc, a když jsem se z ní vyhrabal, lékař mi další odběry rozmluvil s tím, že teď budu potřebovat krev pro sebe. Nerad jsem ho poslechl.