Jiří Březina starší: O střízlíkovi a labutích

Nahrává mi šťastná okolnost, že mám hned za humny ptačí ráj – Vrbenské rybníky. Při troše štěstí zde můžete spatřit dvě třetiny všech ptáků, kteří v Čechách žijí nebo přes naši zemi jen táhnou. A výběr je to opravdu reprezentativní: žijí tu naši největší ptáci, labutě a orli, ale i nejmenší střízlík nebo králíček.

Pravda, na orla mořského musíte mít štěstí, ale bělostných labutí uvidíte na rybnících dostatek už zdálky. A maličký střízlík se někdy motá doslova pod vašima nohama, aniž byste si ho všimli. Je celý hnědý a v mnoha jazycích se proto jmenuje „oříšek“.

Váhový rozdíl mezi desetigramovým střízlíkem a patnáctikilovou labutí je daleko větší než třeba mezi člověkem a slonem, ale zdaleka to není rozdíl jediný.

Vezměte si třeba rodinné poměry. Labutě prožijí celý život v monogamních párech a jejich rozvodovost je nižší než tři procenta. Společně pečují o mláďata, kterých může být i osm. Starají se o ně ale jen do doby, dokud nedokážou samostatně létat. Pak je otec nemilosrdně vyžene ze svého rybníka. Žádný „mamahotel“ se u labutí netrpí. I po vylétnutí mláďat ale zůstává pár spolu.

Střízlík si to má s rodinou složitější. Většinou hledá každý rok samičku znovu a snaží se ji okouzlit svým stavitelským uměním. Postaví několik hnízd a začne je samičce předvádět. Ta si jedno vybere pro hnízdění – a všechna ostatní si střízlík nechá pro sebe. Spí v nich a často si do volného hnízda přivede druhou nebo i třetí samičku. Souběžně obstarává dvě i tři rodiny. Možná trpí napoleonským komplexem.

Existuje ale jedna disciplína, ve které malinký střízlík strčí do kapsy většinu ostatních. Jeho zpěv má intenzitu 90 decibelů, což odpovídá třeba hlučnosti rockového koncertu.