Jiří Březina starší: Matrace

Konstruktér veden nejlepšími úmysly rozdělil plochu do několika zón různé tvrdosti, ale moje tělo chtělo ty zóny jinde a tak jsem se celou noc budil a ráno vstal otlačený, jako kdybych se vyspal na schodech.

Bral bych to jako daň věku, podle poučky „když tě něco bolí, podívej se do občanky“. Jenže kdykoli jsem přenocoval mimo domov, spalo se mi na obyčejných nevědeckých matracích po penzionech daleko líp. Vzal jsem si tam inspiraci a teď mám matraci až zoufale nezajímavou, bez zón a kosmických materiálů. Ovšem spím na ní až do rána.

Na to, že nás spánek provází od nepaměti, je v otázkách spaní vůbec dost nejasno. Spánková studia a spánkoví poradci se vám snaží vnutit nejnovější matrace, přičemž ty loňské už jsou samozřejmě nepoužitelné, ale já si pořád pamatuju, jak dobře se spalo ještě na slamníku.

Zažil jsem ho na brigádách. Začínalo se ve stodole, kde bylo nutné si slamník vlastnoručně nacpat. Navzdory názvu se plnil většinou senem a krásně voněl. Na množství záleželo. Z přecpaného slamníku jste se kutáleli dolů a přes poloprázdný vás tlačila prkna. Přiměřeně nacpaný slamník ale dokázal hýčkat vaše tělo daleko ohleduplněji, než sedmizónová matrace s certifikátem. Doslova platilo, jak si usteleš, tak si lehneš.

Pokud ovšem postel nevybavili pružnou drátěnkou. Ta vám ohnula páteř do hlubokého U a ráno jste se hrabali z postele rozbití, jako by vás přejel vlak. O příšerném vrzání nemluvě. Když jsem někde v posteli objevil drátěnku, spal jsem radši na zemi.

Přeju vám hezký den a dobré spaní.