Jiří Březina starší: Budějovické bloudění
K něčemu se vám přiznám. Žiju v Budějovicích přes třicet let, ale z jednoho pohledu jsem pořád náplava. Stále jsem nezvládl místní názvosloví a už si nedělám naději na zlepšení.
Když jsme se přistěhovali, pořád jsem bloudil, a i dnes, pokud jedu někam, kam nejezdím často, radši kouknu do mapy. Zdejší místopis mi pořád přijde neuchopitelný.
Může za to určitě ta inflace přídavných jmen, jinde nevídaná. Mokré, Suché, Vrbné, Mladé, takové nebo makové, ale proboha co? Co je takové? Možná vám tahle místní jména přijdou milá a poetická, ale mně, který jsem kvůli nim tolikrát bloudil, už moc ne.
Matou mě nejen tím, že znějí podobně, ale navíc to jsou všechno jen vlastnosti a žádný hmatatelný objekt, který bych si mohl uložit do hlavy.
Nemohu si vzpomenout na žádné jiné město, kde se by se adjektiva tak hromadně nastěhovala do místních názvů. Porovnejte si to třeba s Brnem: Černá Pole, Kraví Hora, Žabovřesky, Lesná, Komín... Takové názvy si nespletete.
Navigaci mi v Budějovicích nevylepšuje ani fakt, že významově příbuzné názvy někdy patří částem města velmi vzdáleným. Mokré není u ničeho Suchého, a pokud jde o dvojí Vrbné, ze Suchého do Českého se pěkně projdete. To zase neplatí pro Pražské předměstí a Pražské sídliště, ležící pěkně vedle sebe podél Pražské třídy, jedno vlevo, druhé vpravo. Bohužel rozdíl mezi předměstím a sídlištěm není tak zásadní, abych nebloudil i tam.
Přemýšlím, jestli měli naši předci jen málo fantazie nebo zda za tím byl i nějaký smysl, třeba obranný. Představuju si cizí vojska, jak bloudí krajinou zmatená faktem, že se spousta obcí jmenuje skoro stejně.
Dnes v jejich stopách bloudím já.
Související
-
Jiří Březina starší: Státní hranice
Ještě dnes to se mnou škubne, kdykoli přejíždím státní hranici nebo přes ni jen tak pěšky přejdu. Zbylo to ve mně z doby, kdy státní hranice byla tabu.
-
Jiří Březina starší: Vůně cibule
Jednou v neděli jsem se vzbudil dřív než obvykle. O hodně dřív, nebylo ještě šest. Probudila mě intenzivní vůně cibule, hozené na horký omastek. Bylo to docela příjemné.
-
Jiří Březina starší: Památka zesnulých
Svátek jménem Památka zesnulých je zajímavý už tím, že tohle jméno má jen v kalendáři. Nikdy jsem nezažil, že by někdo řekl: „Na Památku zesnulých zapálíme babičce svíčku.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
