Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka. Život na chodském venkově v polovině 19. století

Druhou známou reálnou postavou, která se v románu objevuje, je Jakub Faster, vlastenecký kněz z Klenčí. On učil venkovské děti češtině, hrál s nimi divadlo, muzicíroval. „Mladá, sličná panička“ pravidelně navštěvovala chodský venkov a okouzleně pozorovala venkovské zvyky a obyčeje.

Román Paní komisarka vyšel poprvé v roce 1923. A v úvodu jeho tehdy čtyřiapadesátiletý  autor píše: „Skoro půlstoletí mě dělí od šťastného dětství. Po dlouhých letech usadil jsem se opět tam, odkud mě život odvedl na studie a kde jsem od té chvíle býval jenom hostem. Jsem doma. Chodím rodným krajem, dívám se a – vzpomínám… Usedl jsem nad Klenčím v pasece na starý, nahnilý pařez, zahleděl jsem se do údolíčka pode mnou a sepjal jsem ruce. – Pane Bože! Všecky struny v srdci mém popraskaly, jediná jedna mi zbyla. Miluješ-li mě, dej, abych směl na ní zahrát píseň o lásce k této tvrdé, kamenité zemi!“

Jako desetidílnou rozhlasovou četbu načetl román Paní komisarka v roce 1971 herec Luděk Munzar.

Druhý díl chodské trilogie s názvem Osmačtyřicátníci vyšel v roce 1924, třetí díl Lůsy o rok později. Materiál na svoji chodskou trilogii prý Jindřich Šimon Baar sbíral celých čtrnáct let a netajil se obavami, že folkloristická stránka zastiňuje epickou osnovu románu. Ale nemohl si pomoci... Všechno se změnilo, písně, mravy a zvyky, ba i lahodné nářečí chodského kmene vyvanulo jako vůně ze špatně chráněné nádoby.

„Těžce se s tím potýkám, studuji a sháním materiál národopisný a historický víc, než píši, často jediná stránka je plodem týdenní práce lopotné, ale už nepovolím. Cítím, nenapíši-li to sám, že už po mně to nemůže napsat nikdo jiný, protože nezachytil, co já viděl ve svém dětství na vlastní oči.“

Jindřich Šimon Baar (uprostřed) s dalšími rodáky z Klenčí|foto:Josef Tauber

Jako dítě prý Jindřich Šimon Baar (1869-1925) rád naslouchal vyprávění příběhů ze života na chodské vesnici. Pod vlivem své „zlaté mámy“ býval už od útlého věku zbožným chlapcem. Po vychození obecné školy, nastoupil na domažlické gymnázium.

Po maturitě ho čekal na přání matky kněžský seminář. Rodina se po nečekané smrti Baarovy sestry Barbory a kvůli špatnému zdravotnímu stavu otce dostala do svízelné finanční situace a kněžský seminář byl pro nadaného mladého muže jedinou možností, jak dál bezplatně studovat.

Být knězem nebylo jeho zbožné přání, ale podvolil se. Se studiem teologie ho smiřoval fakt, že se bude moci věnovat také literatuře, byť publikované pod pseudonymem. V roce 1892 byl vysvěcen na kněze. Jako duchovní působil v Přimdě, ve Spáleném Poříčí, ve Stochově, v Úněticích nebo v Ořechu.

Od roku 1919, kdy odešel do důchodu, žil Jindřich Šimon Baar až do konce života v rodném Klenčí pod Čerchovem, kde je také pochován.