Jan Štifter: Ty píšeš knížky
Překvapila mě Běla, naše čtyřletá dcera, když přišla ze školky a oči navrch hlavy: „Tati, ty prej píšeš knížky!“ Byla pohoršená. Jak je něco takového možné? Psát knížky, tati, ty jsi ale…
Vzpomněl jsem si na situaci, kdy se se mnou hádala, že mýt si ruce po záchodě je přece čuňárna – vysvětloval jsem, že to je naprosto v pořádku, umýt si ruce po každé malé i velké potřebě, ale ona znovu opakovala, že po záchodě si ruce myjí jen čuňata.
Až po chvíli jsem rozkryl, že problém se skrývá v předložce, Běla prostě nevěděla, co znamená „po záchodě“ a její představivost tento obraz vykreslila tak, že si umývám ruce v záchodové míse – po záchodě, v záchodě, co na tom, viděla to stejně.
A teď na mě zaútočila, že jsem monstrum, protože píšu knížky. Tušil jsem nějakou kulišárnu a nechal tu holku se vyvztekat – odsoudit otce, který nemá na práci nic lepšího než psát knížky.
„Tati, to přece nemůžeš,“ trvala na svém. „Knížky se nepíšou. To dělají jenom zlobičáci.“ Skutečně jsem se styděl, taková hanebnost. „Tati, knížky nejsou na psaní, piš si někam vedle na papír, knížky se přece čtou!“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
