Jan Štifter: Ty píšeš knížky
Překvapila mě Běla, naše čtyřletá dcera, když přišla ze školky a oči navrch hlavy: „Tati, ty prej píšeš knížky!“ Byla pohoršená. Jak je něco takového možné? Psát knížky, tati, ty jsi ale…
Vzpomněl jsem si na situaci, kdy se se mnou hádala, že mýt si ruce po záchodě je přece čuňárna – vysvětloval jsem, že to je naprosto v pořádku, umýt si ruce po každé malé i velké potřebě, ale ona znovu opakovala, že po záchodě si ruce myjí jen čuňata.
Až po chvíli jsem rozkryl, že problém se skrývá v předložce, Běla prostě nevěděla, co znamená „po záchodě“ a její představivost tento obraz vykreslila tak, že si umývám ruce v záchodové míse – po záchodě, v záchodě, co na tom, viděla to stejně.
A teď na mě zaútočila, že jsem monstrum, protože píšu knížky. Tušil jsem nějakou kulišárnu a nechal tu holku se vyvztekat – odsoudit otce, který nemá na práci nic lepšího než psát knížky.
„Tati, to přece nemůžeš,“ trvala na svém. „Knížky se nepíšou. To dělají jenom zlobičáci.“ Skutečně jsem se styděl, taková hanebnost. „Tati, knížky nejsou na psaní, piš si někam vedle na papír, knížky se přece čtou!“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
