Jan Cempírek: Nevyžádané dárky z cest

Ano, moji drazí. Léto je v plném proudu, všichni jsme se rozprchli do světa, a protože si v těch různých dálavách na sebe vzpomeneme, přivážíme k potěše blízkých různé dárkové pitomosti, jakože „tady máš dáreček z mejch cest“.

Jinými slovy – kravinky, kýče a více či méně nevkusné suvenýry, které pak plní naše příbytky. Tu se na poličce leskne zmenšenina Eiffelovky od tchýně, vedle padá prach na matrjošku od kamaráda a opodál stojí sádrový modýlek Cheopsovy pyramidy darovaný kolegou z práce. To vše ve společnosti roztomile barevných šutříků z horských potoků snad z Alp nebo Himaláje od zeťáka, lastury od sestry asi z Bali nebo Dominikány, kdo si má pamatovat, kde ségra furt courá, a tak dále a tak dále.

Naše domovy se prostě během let nepozorovaně stávají krámky se suvenýry. Proto udělejme dohodu. Přehlédněme očima tuto galérku importované dovolenkové veteše na poličkách a ve skříňkách a zvolejme dost! A plácněme si, že letos, letos to bude jinak!

O dárky z cest přijít pochopitelně nechce nikdo, to ne! Ale – nejlepší dárek je ten, který se dá vypít, nebo sníst. Švýcarsko – čokoláda. Mňam! Francie – víno. Olé! Rakousko – Mozartovy koule. Hmm... Každá země má nějakou tu svou laskominu, pochutinu, popitinu.

Proto moji drazí rodinní příslušníci, kamarádky, kamarádi, darujme si od nynějška po dovolených jídlo, dobrůtky, šmakes, pane Mates! Kterými se navzájem potěšíme, a především je pak nikdo nemusí léta vystavovat na poličkách jako vzácné a nevyžádané relikvie.

Láska přece prochází žaludkem a dovezená poživatina je tím nejlepším důkazem náklonosti, kterým se můžeme po návratu z cest počastovat navzájem. Určitě lepším důkazem než šestadvacátá magnetka na ledničku. No ne?