Jan Cempírek: Na přejezdu
Dojel jsem na kole k železničnímu přejezdu kdesi na budějovické periferii. Byly spadlé šraňky, před nimi už čekalo několik aut, červená světla mrkala. Zastavil jsem. Vlak nejel, nic se nedělo, rozhlížel jsem se tedy po okolí.
A všiml si, že nejen auta, nejen já, jsme tady takto zaseklí. Po obou stranách přejezdu postávalo asi pět, šest dětí. Dva kluci sami, něco capartů s rodiči a bylo zde i jedno asi tak roční mrně, které hledělo na svět z kárky tlačené starším pánem, nejspíše dědečkem.
A všechny ty děti napjatě čekaly… na vlak. Sklopené šraňky pro ně nebyly mrzutým zdržením, jako pro mě, nebo ty šoféry v plechových miláčcích. Naopak! Závory a blikající světla byly pro děti kouzelným proutkem, který za chvíli vyčaruje očekávaného železného oře.
A když pak opravdu kolem prosvištěl pražský rychlík, tak jsem se díval ne na ten vlak, ale právě na ty prcky, kteří s rozzářenýma očima sledovali železnou obludu mířící z neznáma… do neznáma.
Ještě chvíli poté, co se závory zvedly, já sedl na kolo a pokračoval v další cestě, jsem ty oči viděl. Jó, vlaky! Jó děti! Musí být něco tajemného v lidské DNA, že jít s dědou podívat se na vláčky je pro spoustu mrňousů i v 21. století tak silným zážitkem.
To snad musí být něco mezi nebem a zemí, tahle fascinace pokračující z generace na generaci, která se, slovy klasika, neomrzí. Vždyť kdo by si nevzpomněl sám na sebe a na doby, kdy i on jako malý čekával u přejezdů a těšil se, co kolem za chvíli projede, zda to bude obyčejná lokálka, rychlík s rozmazanými kupéčky, nebo líný nákladní vlak, u kterého se ale budou báječně počítat vagóny? Anebo panečku, a to bylo úplně nejvíc – Vindobona do Vídně?!
Čekat tak u přejezdu, mít zase svých pět, šest let a být napjatý, jaký vlak to bude tentokrát! Tenhle dětský pocit napjatého štěstí, přátelé, prostě žádná sebekvalitnější počítačová hra ani umělá inteligence, nenahradí.
Související
-
Jan Cempírek: Vivat narozeniny!
Dneska mám narozeniny. Děkuji, není zač. Jasně, všichni máme někdy narozeniny, tak jakýpak copak. Ale když se dívám ven na to radostné, časně letní ráno, říkám si – jupíí!
-
Jan Cempírek: Den na oslavu špeků
Jako student jsem kdysi hledal brigádu. Jednou jsem se tak dostal na náborovou akci jisté firmy z oblasti diet a zdravé výživy. Hlavní roli náboráře hrál výřečný muž.
-
Jan Cempírek: Umělá inteligence
Všichni blázní kvůli umělé inteligenci. Jak sebere lidem práci a kdesi cosi. Řeknu vám historku, starou dobrých dvacet let. Tehdy jsem dělal v jistém soukromém rádiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
