Jan Cempírek: Cesta na šnycl
Byla neděle, šest hodin ráno a já čekal s manželkou na perónu nádražíčka v Nových Hodějovicích, dnes okrajové části Budějovic. V mobilu staženou jízdenku Nové Hodějovice – Vídeň, Franz Josef Bahnhof.
A pak vlak opravdu přijel, my nasedli, vláček kolejáček si to svištěl šerem probouzejícího se listopadového dne do Velenic, kde jsme přesedli na spěšňák rakouských drah č. 2115 a po dalších dvou hodinách jsme vystoupili v samém srdci hlavního města bývalého mocnářství.
Ano, tak jednoduché! Nevím, jak manželka, ale já si to celé opravdu užíval. To, že v Hodějovicích nasedneme, ve Vídni vysedneme, před námi celý krásný boží den s návštěvou galerie Albertina, s povinnou kávou a sacher dortem, se zcela obyčejným, ale vlastně úplně neobyčejným řízkem k obědu (protože originál vídeňským, přeci), a se soumrakem pak šupky hupky na vlak a zpět domů, jak přes kopírák, akorát že pozpátku.
Na nádraží v Nových Hodějovicích vystoupíme v půl desáté večer, deset minut pěšky od branky u našeho baráčku. Voilá! Byl jsem nadšený. Nadšený tou cestou vlakem, téměř od prahu domu, do Rakous, na řízek, sachr a zpět. Jako by se nechumelilo.
Stále to v sobě prostě cítím, stále při přejíždění západních hranic vnímám tu nesamozřejmost. Že jedu. Že normálně jedu, nikomu se nemusím prokazovat, nikdo se na mě nedívá jak na lumpa, nikdo mi neprohledává batoh.
Chápu, že volnost již lidem zevšedněla. Když cestuji autem, tak to vlastně ani já už moc nevnímám. Člověk jede, jede a najednou je za kopečky. Ale jízda vlakem přes Velenice a Gmünd, je to prostě jiné. Jaksi starosvětské. Sváteční.
Ano, už je to normální, ale někde vzadu se to přesto ozvalo i tentokrát. Ten šimravý pocit. Že svoboda není samozřejmá. Že jet si na nedělní šnycl z Hodějovic do Vídně jen tak pro radost bylo dlouhá léta sci-fi. Furt tam ten šimravý pocit někde vzadu zůstává. Furt.
Související
-
Jan Cempírek: Frčka pro slovenské záklaďáky
Toulal jsem se nedávno po Slovensku a jako vždy si uvědomil, jakými ambasadory česko-slovenského bratrství jsou chlapi nad padesát let.
-
Jan Cempírek: Zajdi na pikador
Milí posluchači, vítám vás u nové lekce budějčtiny. Dnes si probereme dvě slovíčka.
-
Jan Cempírek: Nevyžádané dárky z cest
Moji milí rodinní příslušníci, kamarádky, kamarádi, tento letní Rozhlasový sloupek píši vám. A sobě též. Bude o nevyžádaných dárcích z cest.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
