Jako sedmiletý četl Drákulu a spal s česnekem na krku. Později ve vlastní knize popsal tucet příšerných strašidel
Všichni je známe. Od pradávna. Od malička. Potkávali jsme je v lese, na hradech, zámcích a možná i doma pod postelí. Strašidla. O tajemné bytosti se zajímá Jan Kravčík, autor knihy Česká démonologie: Tucet příšerných strašidel Čech, Moravy a Slezska. Bylo na počátku jeho zájmu právě nějaké takové „strašidlo domácí“?
„My jsme doma žádné konkrétní pojmenované strašidlo neměli. Já jsem si tu fascinaci tak trochu způsobil sám. Jako malý jsem trávíval prázdniny u prababičky na jižním Slovensku a naše stavení stálo vedle kostela. Ve věži žili sovy a netopýři, a ti se soumrakem pravidelně vylétali. Já jsem je se zájmem pozoroval,“ vypráví spisovatel.
„A co čert nechtěl,“ pokračuje stylově, „jednoho dne jsem v prababiččině knihovničce, mezi všemi těmi katolickými knížkami, objevil Drákulu od Brama Stokera ve slovenském překladu ze sedmdesátých let. Knihu jsem přelouskal a samozřejmě to na mně, jako sedmiletém dítěti, zanechalo velké následky. Takže jsem usínal s česnekem kolem krku, v podstatě zabalený do copů česneku, který babička sušila.“
Jan Kravčík znal tedy transylvánské upíry dřív než třeba české hejkaly. Houkání sov z věže kostela si s nimi tedy nespojil. „Ale právě tohle houkání z lesů stojí za pověstmi o nich,“ říká.
Čtěte také
Hejkalové patří mezi tucet strašidel, o nichž píše ve své České démonologii. „Bylo poměrně těžké zvolit ‚top 12‘ českých strašidel. Nakonec jsou tam divoženka, hejkal a hastrman – přírodní strašidla, pak domácí, hospodářská strašidla jako můra, polednice a šotek. Následuje pohádková trojice bílá paní, bezhlavý rytíř a čert. A nakonec jsme zařadili i strašidla importovaná, což je permoník, fext a divoký hon,“ vyjmenovává Jan Kravčík.
V knize například připomíná, proč se nevyplatí odpovídat na hejkalovo houkání. „Hlavně proto, že by vám mohl skočit na záda a rozcupovat vás na kusy! Strašidla nemají vůbec ráda, když se jim někdo vysmívá. V pověstech jakýkoli projev neúcty trestají,“ líčí.
Běžně tedy lidé na houkání z lesů neodpovídali, ale tu a tam se podle českého popularizátora démonů našel chasník, který se v noci vracel z krčmy trochu rozparáděný. Když si dodal odvahy a zahoukal zpátky, začaly se dít věci. „To se les promění, ožije, začne vás něco pronásledovat... A ten, kdo to nestihl včas domů, skončil většinou špatně,“ konstatuje Jan Kravčík.
Celý rozhovor se spisovatelem Janem Kravčíkem, který v knize popsal tucet příšerných strašidel, si poslechněte online.
Související
-
Bazilišek, kolem něhož puká zem, či obrněná ještěrka zrozená z blesku plnili středověký bulvár
Lidé odnepaměti tíhli k senzacím. A tak se spolu se vznikem psané žurnalistiky v 16. století začal okamžitě rozvíjet i bulvár, říká historička Kateřina Pražáková.
-
Rozdejte rohlíky, schovejte nůž a vyndejte máslo. Tak uctívali památku zesnulých naši předci
Zapalujete o Dušičkách svíčky za své zemřelé? Pokládáte na hroby věnce? Nic z toho se dřív nedělalo. Hroby se v Čechách zdobí až od konce 19. století a svíčky byly luxusem.
-
Vyhozenou rybenku se pokusí zachránit drobek ze sušenky. Pohádkový příběh napsala Monika Hulíková
Přátelství je nade vše, staré věci mohou být užitečné a jídlo se nemá vyhazovat. To jsou některá poselství, jež předává dětem i dospělým novopečená autorka Monika Hulíková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
