J. Vaněček: Život bez popelnice

3. květen 2019

Na svou babičku, která se celý život obešla bez popelnice, v Rozhlasovém sloupku vzpomíná krumlovský spisovatel Jan Vaněček.

Moje babička bydlela na vesnici a nikdy neměla popelnici. O letních prázdninách jsem často jako kluk u ní pobýval. Mám na tu dobu hezké vzpomínky, zejména na to, jak uměla hospodařit.

Všechno dokázala zužitkovat. Trávu v sadu pokosila a usušila, aby měla seno pro králíky. Použitou podestýlku z králíkárny ukládala na kompost a na podzim zarýpala i s listím do záhonů jako hnojivo. Slupky z brambor uvařila ve vodě a naservírovala do žlabu prasátku. Nať z mrkve, celeru, petržele a slupky z jablka i kedlubnů dávala králíkům.

Nádobí myla babička ve škopíku, a pak tu vodu se zbytky jídla poskytla slepicím, aby ochutnaly, co bylo k obědu. Vždycky už netrpělivě v oploceném výběhu čekaly, až to přinese. Dostávaly také skořápky od vajec, aby měly vápno na nová vajíčka.

Ani drobky nepřišly vniveč, odnesla je do krmítka ptáčkům. Kůže z králíků pověsila v kůlničce na hřebíky, aby vyschly.  Jednou ročně přijel kůžičkách a vykupoval je. Takže i něco utržila. Mám aspoň na elektriku, říkávala. Kočce lila do misky zbytek mléka od snídaně. A vedla ji k tomu, ať si nachytá myši. Neměla ráda, když leniví.      

Jezdili jsme s trakařem do blízkého lesa na oklešťky a do pytle nasbírali šišky. Tím pak v kamnech topila.  Pochvalovala si borové šišky, dobře jí při nich pekla trouba. Koláčky byly z ní jedna radost.

Popelem ze dřeva posypala kompost, záhony nebo trávník. „Je to dobré hnojivo,“ vysvětlila mi, proč to dělá, a abych si to pamatoval. 

Kdyby se dožila dneška a uviděla, co všechno se do popelnic a kontejnerů vyhazuje, měla by z toho hlavu v pejru. To taky říkávala, když ji něco vykolejilo.

autor: Jan Vaněček
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.