Ivan Mls: Komár

Člověk zpravidla jedná impulzivně. Ve tmě ložnice není nic vidět, takže se plácnete přes ucho, dokonale se probudíte a napnete sluch. Nic. To znamená, že ta facka byla účinná, komára jste poslali do věčných lovišť a můžete se odebrat do říše Morfeovy.

Ale – chyba lávky. Už už jste na hranici usnutí, leč najednou je tady otravné bzučení znovu. A samofackovací proces se opakuje. Zase neúspěšně. Silnější povahy pak zpravidla rezignují – co se dá dělat, ráno budeme mít někde na těle nějaký svědivý ďobanec.

Slabší povahy to zpravidla nevydrží, vstanou, utěsní okna, rozsvítí všechna světla a vyzbrojeny polštářem či jiným vražedným nástrojem, zahájí nemilosrdný lov. Ze kterého krvelačný hmyz vyjde zpravidla vítězně, protože se někam schová.

Zoufalý lovec nakonec rezignuje, zhasne, zaleze pod peřinu a pak dlouho dlouho počítá ovečky, protože se neúspěšným lovem rozpumpoval a ospalost se kamsi vytratila.

Komár pak už zpravidla projeví pochopení, neobtěžuje, počká, až člověk usne, a zbaběle si vycucne svou porci krve v okamžiku, kdy to jeho oběť nevnímá. Výsledek je nakonec stejný – ďobanec máme, ať se snažíme hmyz utlouct, anebo ho necháme být. 

A jako na potvoru, když se ráno probudíme, spokojený nacucaný komár si zpravidla provokativně vysedává klidně na zdi. Kdo by odolal: impulsivní pokus o odvetu pak končí krvavým flíčkem na stěně.

Ach jo… Celou dobu tady mluvím o komárech, ale ti jsou v tom vlastně úplně nevinně. Komárovi ke spokojenému životu docela stačí cucat nektar z kytiček. Ti, kdo nám sají krev, jsou výhradně komáří samičky. A pak ať mi někdo něco říká o něžném pohlaví…