Ivan Mls: Kde ty zimy jsou

V lednu jsem viděl na Vrbenských rybnících racky, kteří se tu jindy ukazují až na jaře, v únoru je jako v dubnu, někteří provozovatelé skiareálů raději vypínají webové kamery, aby lidé neviděli, jak ze sjezdovek mizí i ten trvanlivý technický sníh, o víkendu jsem si všiml lísky, která vyhodila jehnědy zřejmě v domnění, že zima je pryč…

Jo, ty zimy už nejsou, co bývaly. Tak mě napadá, že už jsem takovéhle stesky někdy slyšel. Pokud si dobře vzpomínám, tak podobně na zimy svého mládí vzpomínal i můj otec a zrovna tak dědeček, který s chutí přidával vyprávění, jak se pro závěje ani nedostal do školy. Což jsem mu v dětství těžce záviděl.

Pradědečka jsem nezažil, takže nemohu posoudit, zda za jeho časů také bývaly ty opravdové a pořádné zimy. O prapradědečkovi ani nemluvě… Blbé ovšem je, že když jsem si teď malým exkursem do rodinné historie ujasnil, že globální oteplování – minimálně v životním teritoriu mé rodiny – opravdu existuje, už mám zase o čem přemýšlet.

Dočetl jsem se, že hrozí kolaps systému mořských proudů, což by se už v tomto století mohlo stát realitou a přineslo by to s sebou silné ochlazení na severní polokouli, ve srovnání se kterým by zimy mého dědečka byly jen slabým odvarem.

Takže mám teď zase jedno velké dilema. Přemýšlel jsem o tom, že až mi doslouží lyže, už si nové pořizovat nebudu, protože možností pro jejich využití bude neustále ubývat a rozumnější by tak bylo spíše investovat do plavek, slunečníků a stínící techniky. A teď jsem zase v trapné nejistotě…