Ivan Mls: Bez dokladů

Prostě tyhle doklady už nepotřebujeme mít u sebe, což je, jak jsem pochopil z řady komentářů, obrovská výhoda. A pokrok kupředu.

Samozřejmě. Vždyť ta plastová kartička řidičáků je tak objemná, neskladná a těžká, že člověk musel vždy dlouho přemýšlet, kam ji uloží, aby mu nezabrala moc místa, a strašně se s jejím nošením nadřel. A taková zelená karta uložená natrvalo v odkládací skříňce palubní desky jistě svou hmotností významně zvyšovala spotřebu auta. 

Samozřejmě, dělám si legraci. Řidičák prostě nosím spolu s ostatními doklady stále u sebe a zelenou kartu, doklad o povinném ručení, která je už několik let bílá, jednou za rok prostě ve skříňce vyměním za novou.

A u toho asi zůstanu. Neboť mě to nijak neobtěžuje a současné zjednodušení beru spíš jako komplikaci. Zvyk je totiž železná košile a neumím si představit, že si třeba pojedu zalyžovat kousek k sousedům na druhou stranu Šumavy a někde u Sternsteinu si uvědomím, že jsem, poslušen novým trendům, řidičák z peněženky vyndal, ale pro cestu do zahraničí jsem ho tam už dát zapomněl. O zelené kartě to platí jakbysmet.

Anebo si představte, že vám někdo na parkovišti u supermarketu lehce pomuchlá při couvání blatník auta – kvůli takové drobnosti samozřejmě nebudete volat policii, ale vyřešíte to oboustranně akceptovatelným vyplněním euroformuláře Záznamu o dopravní nehodě. Kam je třeba vyplnit - mimo jiné – i údaje o zelené kartě a číslo řidičáku. Tady fakt asi slovní ujišťování, že viník šťouchance povinné ručení opravdu má, stačit nebude…

Jak říkám, není nad zjednodušování na těch správných místech.