Historicky první přímý přenos českobudějovického rozhlasu se vysílal během vítání Rudé armády

Zdejší vysílačka byla v prvních dnech, řečeno současnou terminologií, vlastně pirátskou rádiovou stanicí. Pod Český rozhlas ještě nepatřila, to přišlo až na konci června. Žádný záznam se tady tenkrát ještě nepořizoval. Nebylo ani na co jej pořídit.

Ačkoliv v prvním studiu na českobudějovické radnici vysílali jen rádioví amatéři, troufli si i na přímý přenos. Potvrzuje to pozdější záznam vzpomínek hlavních aktérů, hlasatele Václava Pilouška a techniků Karla Hebíka a Zdeňka Čurdy.

„První přenos bylo přivítání vstupu sovětské armády na našem náměstí. Já jsem sháněl velmi těžce mikrofonní kabel, lítal jsem po celých Budějovicích, abychom mohli mikrofon natáhnout před radnici, a odtud jsme přímo vysílali,“ popisuje Zdeněk Čurda.

Zdeněk Masopust a Václav Piloušek - první programoví pracovníci budějovického rozhlasu|foto:archiv Českého rozhlasu České Budějovice

Ano, vítala se Rudá armáda, mluvilo se jen o ní, později se vyzdvihovaly jen její zásluhy. O Američanech, Vlasovcích nebo i o Maďarech a vojácích jiných národností, kteří se podíleli na osvobození, už se toho moc neříkalo, byť existují archivní fotografie amerických vojáků na českobudějovickém náměstí. Politika a dohodnuté demarkační čáry se musely dodržovat, takže první přímý přenos budoucích českobudějovických rozhlasáků byl právě z uvítání Rudé armády.

„To byla vůbec nejdelší reportáž, kterou jsem kdy dělal. Začali jsme vysílat kolem druhé hodiny, protože jsme dostali zprávy z Jindřichohradecka, že se Rudá armáda blíží. Já jsem pořád vyzýval občany města, aby šli na náměstí, že už očekáváme tu pravou svobodu každou minutou,“ vypráví na archivní nahrávce Václav Piloušek.

„Nevzpomínám si už na všechna ta slova, to lze po tom dlouhém odstupu těžko vyjádřit, ale byla to taková zvláštní nálada, situace, že člověk nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet do toho rozhlasu, jestli má mluvit rusky, nebo česky,“ dodává.

Čtěte také

Objevila se nejstarší nahrávka budějovického rozhlasu. Je na ní zpráva o rozkvetlých rododendronech

Přímý přenos trval asi do pěti hodin. „Nepřetržitě, jen s malými odmlkami, jsme vysílali, až do chvíle, kdy Rudá armáda přijela, a ještě celou další hodinu. Celé to nadšení a přivítání, vzájemné sbratřování jsem tehdy líčil až do ochraptění. Skutečně večer už jsem nemluvil, snad nejenom z toho mluvení, ale i z té radosti a nadšení,“ líčí Václav Piloušek.

S osvobozením vysílání neskončilo. Naopak, pokračuje dodnes, už 75 let. O vážné, ale i humorné situace nebyla nikdy nouze. Ostatně, jak ilustruje vzpomínka jednoho z tehdejších techniků na jeden z následujících květnových nebo možná červnových dnů roku 1945.

„V našem prvním studiu na radnici sloužili technici několik dní za sebou. Vysílání končilo kolem 23. hodin zprávami a hudebním pořadem. Jednou náš technik usnul, orchestr dohrál, hlasatelka ohlásila konec vysílání a hudebníci se nějak snažili vytratit. Pak ale přišli dva rozčilení hudebníci a před mikrofonem, který zůstal zapnutý, se dohadovali, jak odnesou těžký buben. To už bylo trochu moc, tak někdo volal do studia, tím vzbudil spícího technika, který se zděšením pozoroval, co vlastně vysílá za neplánovanou přímou relaci,“ vypráví.