Harfa a melodie přílivu a odlivu sexuální touhy nebo v horách ztraceného ráje míru a lásky

Narodil se v New Yorku jako Max Rosen a v deseti letech začal hrát na harfu. V sedmnácti letech se stal nejmladším členem Národního symfonického orchestru. Mezi věhlasnými dirigenty, pod kterými vystupoval, byl i Arturo Toscanini.

Jakkoli se rýsovala Maxwellova budoucnost v oblasti klasické hudby, docela záhy, lapidárně řečeno, zběhnul k pop music. Stal se se svou harfou atrakcí rozhlasových a televizních pořadů, ale nejvíce se zapsal do historie jako autor.

Jeho nejslavnější skladbou je nejspíše Ebb Tide. Skladba má ilustrovat vlny oceánu, které se přibližují a vzdalují od břehů v důsledku přílivu a odlivu. Ale melodie snad má také zachytit vzestup a pokles sexuální touhy.

Čtěte také

Německý „trumpetista století“ Walter Scholz hraje sladké a líbezné serenády

Jako s orchestrálkou s ní měl velký úspěch před sedmdesáti roky orchestr anglického pianisty a varhaníka Franka Chacksfielda, ale s textem Carla Sigmana se z ní stal evergreen v repertoáru Roye Hamiltona, Franka Sinatry, skupiny Platters, ale nejvýrazněji v podání soulového dua Righteous Brothers. Ve Vlídných tónech si ji však můžete poslechnout v autorském podání harfisty Roberta Maxwella.

Shangri-La, tedy mýtické místo, kde vládne podle anglického spisovatele Jamese Hiltona mír, láska a štěstí, ztracený ráj kdesi v Himalájích, oslavil v hudbě Robert Maxwell jednak tím, že stejnojmennou skladbu spolu s Mattym Malneckem vytvořil, a také tím, že ji s orchestrem natočil a měl s ní v roce 1964 úspěch. Původně se kompozice jmenovala Fantazie pro harfu a také byla opatřena slovy Carla Sigmana, a tak se dočkala hitové vokální verze od skupin Four Coins a Lettermen.

Je zajímavé, že na začátku sedmdesátých let si Robert Maxwell kvůli odlišení se od zmíněného magnáta upravil jméno na Bobbyho Maxwella. Zemřel v únoru roku 2012 ve věku 90 let.