Hana Hosnedlová: Prázdniny
Toužebně očekávané prázdniny jsou už na dosah ruky a s nimi i plány, co všechno by se dalo během oněch letních týdnů prožít. Za mého dětství to byly především pionýrské tábory, které z větší části hradili zaměstnavatelé rodičů.
Tábory na trvalých základnách měly ubytování v budovách, chatkách, stanech s podsadou, pro starší byly i tábory putovní. Vždycky ale záleželo na vedoucích, jaký program pro své táborníky připravili. Do určitého věku jsem se na tábory těšila – byla to změna, nové prostředí, noví kamarádi...
Přiznám se, že jsem ale tak trošku záviděla spolužákům, kteří na prázdniny jezdívali k babičkám a dědečkům na venkov. Já jezdila „jenom“ k tetě a svým čtyřem sestřenicím do Jindřichova Hradce, ale ani tam jsem se nenudila.
Chodily jsme za město, kde měli teta a strýček zahradu s dřevěnou chatkou, v níž jsme se stejně starou sestřenicí hrdinně přespávaly, chodily jsme plavat do Vajgaru, do „mlíčňáku“ na zmrzlinu nebo do kina, které promítalo jen v určité dny.
Obdiv sklízeli spolužáci, kteří cestovali za příbuznými na Slovensko a přiváželi si kromě suvenýrů i zásobu slovenských slovíček, mezi kterými byly ceněné zejména nadávky.
Hotovou bombou pak byly výjezdy k moři - do Bulharska, Polska nebo východního Německa. Kdepak nějaká Amerika nebo Asie!
Ale stejně mám takový neodbytný pocit, že jsme si ty prázdniny tenkrát užívali daleko víc a intenzivněji než dnešní kluci a holky, kteří berou pro nás tehdy nepředstavitelné možnosti skoro za samozřejmost...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
