Hana Hosnedlová: Chodit včas
Nevím, jak vy, ale já jsem odjakživa vyznavačem výroku, že přesnost je zdvořilost králů. Obdobný citát – a sice že dochvilnost je ctností nebo výsadou králů a povinností všech řádných lidí – je připisován i francouzskému králi Ludvíku XVIII.
Bylo mi asi dáno už do kolíbky, že se snažím vždycky chodit včas. Raději vycházím či vyjíždím o něco dřív, abych se vyhnula všem nečekaným zpožděním. Dokonce mám i hodinky nastavené o dvě, tři minuty napřed. Ale nejednou také platí, že kdo včas chodí, sám sobě škodí...
Třeba, když druhá strana nepřichází v domluvenou hodinu a neúprosně naskakují minuty zpoždění, navzdory jasnému zápisu v diáři znejistím. A úměrně s tím – trpím! Možná jsem se spletla, možná jsem měla být někde jinde, někdy jindy... Trpím tím víc, čím víc se čas čekání protahuje.
A když se pak dotyčný s náležitým zpožděním přinese s úsměvem a ledabylým prohlášením, že se kapku zpozdil, první pocit, který se dostaví, je úleva. Pak nastupuje trocha vzteku, že mě nechal takhle se smažit ve vlastní šťávě a nepovažuje to ani za důvod k omluvě.
A následně se dostavuje závist – závist, že to nedokážu brát taky tak ležérně a s nadhledem jako on. A že si dělám vrásky z nedochvilnosti – druhých, nebo občas i svojí, vlastně z té svojí ještě víc...
Tak nevím, jak to měli tehdy s dochvilností zmiňovaní králové opravdu, ale je mi jasné, že já si asi vrásky kvůli nedochvilnosti dělat nepřestanu...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
