Hana Hosnedlová: Jaro
Jaro se letos ohlašovalo předčasně, už někdy v únoru. Na palouku před naším domem vykvetly sedmikrásky, při vycházkách do přírody jsme našli už i jaterníky, rašící chomáčky kočiček i nalité pupeny na jívě. Jen ta zvláštní jarní vůně ve vzduchu, kterou očekávám vždycky jako nejkrásnější nadílku, se ještě nekonala.
Odborníkům, pamětníkům i laikům bylo jasné, že zima tady ještě neskončila, což se minulý týden potvrdilo sněžením a mrazy. Ale já, natěšená na jaro, jsem už vyčistila a uklidila zimní boty a tlustou bundu, abych to všechno o pár dní později znovu vybalila. A v téhle předjarní euforii, povzbuzená sedmikráskami pod oknem a prvním motýlem uvězněným v záclonách, jsem na pár hodin vystrčila ven i květináč se semínky v nakypřené černé zemině. Dostala jsem ho od kamarádky s tím, abych se nechala překvapit, co mi v květináči vyroste.
A skutečně – za pár dní se objevily v černém kolečku země maličké zelené tečky. Ve slunečních odpoledních jsem květináč pravidelně dávala vyvenčit na venkovní parapet. Z teček se vytáhly bleďounké stonečky a já s napětím čekala, co bude dál. Nebylo nic, najednou ty stonečky lehly a už se nezmátořily. Asi jsem je upečovala, anebo to přehnala s tím předjarním větráním.
Ze svého mičurinského neúspěchu jsem byla natolik nešťastná, že jsem se ani kamarádky nezeptala, jakou to rostlinnou vzácnost mi vlastně nadělila. Předpokládala jsem, že šlo o nějakou zvláštní květinu. Ale tyhle obavy mne rázem přešly, když mi od ní přišla esemeska: Tak co, jak ti vyrostla pažitka?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.