Hana Hosnedlová: Jaro

Odborníkům, pamětníkům i laikům bylo jasné, že zima tady ještě neskončila, což se minulý týden potvrdilo sněžením a mrazy. Ale já, natěšená na jaro, jsem už vyčistila a uklidila zimní boty a tlustou bundu, abych to všechno o pár dní později znovu vybalila. A v téhle předjarní euforii, povzbuzená sedmikráskami pod oknem a prvním motýlem uvězněným v záclonách, jsem na pár hodin vystrčila ven i květináč se semínky v nakypřené černé zemině. Dostala jsem ho od kamarádky s tím, abych se nechala překvapit, co mi v květináči vyroste.

A skutečně – za pár dní se objevily v černém kolečku země maličké zelené tečky. Ve slunečních odpoledních jsem květináč pravidelně dávala vyvenčit na venkovní parapet. Z teček se vytáhly bleďounké stonečky a já s napětím čekala, co bude dál. Nebylo nic, najednou ty stonečky lehly a už se nezmátořily. Asi jsem je upečovala, anebo to přehnala s tím předjarním větráním. 

Ze svého mičurinského neúspěchu jsem byla natolik nešťastná, že jsem se ani kamarádky nezeptala, jakou to rostlinnou vzácnost mi vlastně nadělila. Předpokládala jsem, že šlo o nějakou zvláštní květinu. Ale tyhle obavy mne rázem přešly, když mi od ní přišla esemeska: Tak co, jak ti vyrostla pažitka?