Galerista Karel Pupík jel za umělci až do afrického vnitrozemí, velký zážitek si přivezl i ze Srí Lanky

„Moje první galerie byla na krumlovském zámku v takzvané Sloupové síni a přijel tam za mnou náš tehdejší velvyslanec v Kongu. Požádal mě, jestli bych nevystavil nějaké africké umění. Udělal jsem to a oni mi za to nabídli, jestli bych se nechtěl seznámit s africkým fenoménem, což je sochařská tvorba ze Zimbabwe,“ vzpomíná.

18 fotografií

V roce 2005 se tak Karel Pupík vydal do Zimbabwe, kde se setkal s mnoha sochaři. „Hovořil jsem s nimi a měl možnost proniknout ke smyslu této tvorby. Také jsem se seznámil s jedním zambijským malířem, za kterým jsem letěl na hranice Zimbabwe a Zambie a navštívil ho v jeho ateliéru u Viktoriiných vodopádů,“ dodává.

Tím cestování Karla Pupíka neskončilo, během let se podíval ještě na mnoho míst. „Velký zážitek mám ze Srí Lanky, kde jsem nechal svoji partnerku v hotelu, objednal si taxíka, odjel do vnitrozemí a tam jsem v dešti vystoupal jedenáct tisíc schodů na posvátnou horu,“ vypráví.

„Byl jsem také na ostrově Mauricius v době, kdy tam Češi tolik nejezdili, projel jsem sám celý ostrov a moc se mi líbil. Zapůsobila na mě i Indie,“ doplňuje.

Karel Pupík v současné době žije v Jablonci nad Nisou v Libereckém kraji, ale říká o sobě, že je tvrdý a zásadový Jihočech. „Pochází odsud moje rodina, všichni jsme Jihočeši, bratr tu žije. Já mám chalupu ve vesnici Kolence, kde byl můj dědeček léta starostou,“ prozrazuje.

Čtěte také

Dva cestovatelé se vydali ve stopách Hanzelky a Zikmunda a pořídili i stejné fotografie na stejných místech

I když vystudoval strojařský obor, vždy ho zároveň zajímalo umění a pohyboval se v uměleckém prostředí. „Sledoval jsem výtvarnou tvorbou, kupoval jsem si nějaká díla. Po roce 1989 jsem cítil, že je tady příležitost nevěnovat se nejen strojařině jako živobytí, ale vytvořit si živobytí i z koníčka,“ vysvětluje.

Karel Pupík založil a provozoval tři galerie v Českém Krumlově, spolupracoval s Polským institutem, s velvyslanectvím Litevské republiky v Čechách i se sdružením Lužických Srbů Domowina.

Práce galeristy přitom podle něj také není vždy lehká. „Jednáte s mnoha umělci, při rozhovorech se snažíte si s protějškem porozumět a občas to nejde. Každému jsme také výstavu neuspořádali, jednání s lidmi hodně vyčerpává,“ uzavírá.