Eva Kadlčáková: Tatínkova holčička

Do náruče muže, který mě nosil na rukou. Který mě hýčkal. Hladil, vískal, šimral. Který nikdy nepoužil mé křestní jméno v základním, tvrdém tvaru. Který mi vždycky vyjadřoval lásku slovy i skutky, který mi dával obrovskou míru důvěry, díky níž mě vychoval v celkem spolehlivou, samostatnou a sebevědomou bytost. Muže, na kterého jsem měla neuvěřitelné štěstí. Táty.

Tak úžasného, že by mi ho dodnes mohla jakékoli dcera závidět. Šviháka, který i hluboko v dospělosti sjede uklouzanou ledovku po nohou prostě jenom proto, aby se na mě, malou nemotornou holku, přestali ti výrostkové kolem vytahovat.

Muže nad věcí, který, když mě děti ve škole zkoušejí šikanovat, jde a s grácií to vyřeší. Dokonce tak, že mě děti nejenom vezmou mezi sebe, ale ještě se ptají, kdy ten báječný pán zase přijde. Sympaťáka, jehož nechávají pozdravovat učitelky, milují ho moje doktorky a podstrojuje mu i babička, jeho tchýně.

Takového skvělého chlapa já mám za tátu! Není divu, že tak nějak automaticky předpokládám, že takhle báječní budou všichni!

No a jsme u jádra problému. Každý muž je jiný. Ten, který se do mě - dočasně - zamiluje až o mnoho let později, a to na základě citu nikoli rodičovského, ale jen pomíjivě milostného, nemůže takovou míru tolerance a zázemí přerostlé tátově holčičce nikdy poskytnout.

Jsem si toho vědoma, pochopitelně. Ale řadu našich životních kroků, těch nejdůležitějších, obyčejně nevede rozum, ale podvědomí. A to se vzteká, když ten, kdo by měl chápat, nechápe, když ten, kdo by měl konat, nekoná, když ten, kdo by měl chránit, nechrání…

Promluvte si o tom s otcem, poradila mi jednou psycholožka, když jsem i pod jejím dohledem dospěla k závěru, že mi to táta tou svou bezpodmínečnou láskou v životě pěkně zavařil.

To nemůžu, odpověděla jsem jí, to bych se ho dotkla. Ohleduplnost tak nějak přirozeně vyplynula z našeho vztahu. Je nevynucená a je vzájemná. Divíte se, že ji očekávám od druhých? Divíte se, že mě bezohlednost vždycky zaskočí?

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Poznatky ze seznamky

Co si s tím tedy počít? Jak pro princeznu najít nového krále?

Vím jak. Já ten recept dávno znám: je třeba hledat mezi otci dcer!

Pochopila jsem to jednou na návštěvě. U kamaráda, co opatroval svou čtyřletou holčičku. A zatímco my pili kafe a pokoušeli si povídat, ta treperenda si přinesla svůj červeno modro zeleno žlutý přehrávač a začala tančit. Jenže: nebylo to ono. Není ideálního zážitku z tance bez šatiček s volánky. I požádala otce, aby jí vyhledal malinké tylové s 220 kanýrky.

Potančila nám opět a zjistila, že postrádá punčocháče. Červené, ty prostě musí mít! No tak si pro ně dojdi do šuplíku, Aničko. Tam nejsou!!! Tak si vem ty bílý. Ty tam taky nejsou, tatí!!! Tak si vem ty vobyčejný. Když to se nehodí, tatí… A tatí šel a kouk‘ a našel červený a to bylo radosti! Svou dceru znal od embrya, její holčičí manýry pro něj byly tím nejpřirozenějším na celém světě.

Dívala jsem se na ně jako na zjevení. Jedině milující otec může pochopit svět žen!

A proto: je třeba lapit někoho takového. I když je to kacířská rada, já vím. Taky proto zatím zůstává jediným milujícím otcem v mé blízkosti ten můj.