Eva Kadlčáková: Poznatky ze seznamky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Počítač, klávesnice, internet, psaní, nehty, ženské ruce

„Hledám ženu s čárkou“  tak takovým hlášením mě uvítala seznamka, když jsem se na ni, já zoufalka, připojila. S jakou proboha čárkou? Ptala jsem se v údivu. Ale ptát jsem se nemusela, vlastně jsem to věděla. Aspoň dosud si myslím, že moje rozklíčování bylo správné.

Ostatně pobyt na seznamovací síti to jen potvrzoval. Sotva jsem, přerostlé poupě, na internetu vykvetla, snesly se na mě desítky až stovky žádostivých motýlů.

A osmdesát procent z nich neskrývalo svůj ryzí zájem o použití kladélka  jak říkával Miloš Kopecký ­ nic víc. „Pomazlíme se?“ reagovali například na můj inzerát o vážném seznámení. „Ne,“ odpovídala jsem suše. A oni to vzali a na nic výživnějšího nedošlo.

Ti byli v pohodě. Pak ale na serveru působí početná skupina zakuklených trubců. Ti oblétávají kolem jakoby bez většího zájmu, pozvou vás na nezávaznou kávu  a když jim po ní dáte košem, oj, to se se zlou potážete: „Víš, že jsi kráva?“ napsal mi jeden, „udělala jsi ze mě vola!“ Tahle věta mě pořád baví a budu si ji pamatovat až do nejdelší… do nástupu Alzheimera.

Což nastane možná v dost blízké budoucnosti. To uvádím proto, abych se přenesla k přibližně polovině zájemců věkem o dobrých patnáct let mladších. „Omlouvám se,“ odpovídala jsem na jejich komplimenty, „jsem na vás stará.“ „Právě naopak,“ psali mi oni, „máš přesně ten správný věk.“ Mimochodem: tykání je dalším standardem na seznamovacím netu. „Ba ne,“ deklamovala jsem tvrdošíjně a měnila formulaci, „cítila bych se vedle vás stará.“ Tahle věta už zabírala. Doporučuju.

Přinejhorším lze zablokovat konverzaci. Odzbrojení loudilové ovšem vytahují jiné zbraně na jiných místech. „Píše mi Álois,“ informuje mě jakýsi Mirek, „že jsi ho zablokovala a máš ho zase připustit…“ Připustila jsem maximálně, že Álois je vynalézavý, s Mirkem jsme se tomu zasmáli a dali si rande.

Rande na seznamce je absurdní záležitost. Přijdete na místo určení a tam postává neznámý chlapík. Musím s uznáním říct, že snad na jedinou, výše jmenovanou výjimku (myslím toho vola  tedy to o sobě prohlásil sám) jsem se setkala jen se samými milými, ba i vtipnými, přívětivými a pohlednými muži, někteří by se o mě a mé děti dokonce z fleku postarali.

Splňovali  aspoň na první dojem  vše, co si žena může od muže přát. A přesto: láska na vydaný povel prostě nesalutuje. Závidím všem, kteří ji v sobě dokáží zažehnout, když se na tom vzájemně domluví. To ale není můj případ.

Můj případ byl, že jsem nikoho z nich nedokázala po první schůzce políbit  a že se to jako zkušební disciplína žádá. Že korespondence měla často větší grády než osobní kontakt. Že okouzlení může pominout i jen na základě posazení hlasu partnera, a tak je dobré nápadníka předem aspoň slyšet po telefonu.

Že překvapení je vždycky oboustranné a bůh ví, co doopravdy protistrana chce a co se jí honí hlavou, když se na vás dívá, když vás poslouchá, když s vámi jde městem. Roli hraje i to, kdo vede společné kroky a jaké je téma hovoru. „Bramborové knedlíky z prášku bych nejed,“ osypal se kupříkladu jeden ženich. A bylo vymalováno.

Chci říct, řada slibných partií se vám už nikdy neozve a vy se jen dohadujete proč. Řadě partií se už nikdy neozvete vy. Ale ono je to asi lepší. Protože k mým poznatkům patří i to, že zdvořilostní  a pravdivá  odpověď: „Ano, bylo to fajn,“ může v protějšku vyvolat neodůvodněná očekávání. Bylo to jen jedno kafe, jen jeden príma pokec, víc to neznamená.

Možná ve skutečném světě žijí lidé, kteří se na seznamce proklestili záplavou trnů ke své růži. Já romantička ale nakonec asi na pohádky nejsem. Tak zpátky z virtuálu do reálu. „K pořádný práci,“ jak by mi doporučila babička, „práce ti vyžene choutky z hlavy.“ Hmm, babi, a ty tomu vážně věříš?...

Spustit audio

Odebírat podcast

Související