Eva Kadlčáková: Den rodin

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Písek, nohy, prsty, pláž, chodidla, moře, koupání

Na 15. květen připadá v našem kalendáři takzvaný významný den, Den rodin. Doposud jsem o něm neměla ani tušení. Snad proto, že takových a onakých dnů je v různých kalendářích hafo, možná i z toho důvodu, že jsem už dvě rodiny rozpustila, čímž jsem možnost jejich oslav znemožnila. Ale abych se zároveň sama sebe zastala  na partnerství i manželství jsou vždycky dva, a tak není to jen má vina, má veliká vina…

Soužití muže a ženy je totiž přetěžká, ba skoro nemyslitelná věc. Zvlášť, má-li být svazek tak odlišných bytostí dlouhodobý až trvalý. Přesto: všichni (dobře  téměř všichni) se o něj pokoušíme a o něm sníme.

Zatímco muži studují časopisy o motorech vozů a podvozcích žen, ženy hltají populárně naučný brak o řízení mužů. Přečetla jsem takových statí tolik, že je snad mohu roztřídit a okomentovat. A vlastních let v páru jsem si odžila taky už dost na to, abych z nich mohla něco vyvodit.

Takže zaprvé: Dobře vybrat bychom si měli v mládí. Dokud je protějšků dost a nemají závazky. Nejde jen o děti z prvních a dalších manželství, ale i o majetky, firmy a jiné vazby, které se později ukazují jako velmi limitující. Mladé maso je také z tvárné masy. A tak se dva lidé, základ budoucí rodiny, jsou ještě schopni a ochotni jeden druhému přizpůsobit. Starého psa novým kouskům holt nenaučíš.

Zadruhé: Řada obecných pouček neplatí, anebo je pravdivá jenom zčásti. Slyšela jsem například jednu zkušenou paní říkat, že se jí vyplatilo být ženou se třemi D. Ideální manželka, o jaké každý muž sní, jakou ocení a k níž se vždycky vrátí, je prý ve společnosti Dáma, doma Dříč a v posteli Děvka. To zní dobře. Vtipně, logicky a inspirativně. Jenže, nic vám ta tři D nejsou platná, když vás ten druhý prostě a jednoduše nechce. Všechny vaše charakteristiky, i ty nejlepší, jsou mu fuk.

Zatřetí: Sex, ačkoli se na něj klade dnes takový důraz, vztah neudrží. Sebelepší zážitky pod peřinou nezacelí tržné rány duše, které si mimo ložnici uštědřujete. To už spíš vydrží vztah, kde milování chybí, ale lidé jsou na sebe hodní. I když i v něm budou oba nešťastní. Co chci říct: přestože nás autoři textů, často psychologové, sexuologové a manželští poradci, bohulibě nabádají k tomu, abychom spolek nerozpouštěli a udělali maximum pro to, aby se nám ho povedlo udržet, někdy to prostě nejde. Někdy se musíme zkrátka rozhodnout, jestli obětujeme zbytek života nefunkčnímu soužití, anebo to zkusíme risknout ještě znovu.

Začtvrté: Někdy je ale na „znovu“ pozdě. Někdy zjistíte, že už jste prostě mimo okruh zájmu. Že sice přitahujete opačné pohlaví některým ze svých D (či u mužů P, například pašák, pracant a pracháč), vázat že se už na vás ale nikdo nechce. Což je tedy přesmutné. Zvlášť umíte-li už konečně všechno to, co se od vás tradičně očekává, tedy vařit, pečovat o domácnost a rozdávat lásku, případně stavět domy, obdělávat půdu a plodit děti. Může se stát, že to zůstane ležet ladem.

Pročež se zapáté vracím k bodu jedna: Vybrat si je potřeba včas a dobře. A jednou provždy. Prostě to zkusit. Prostě tomu věnovat co jen lze a prostě to dát. Jsou lidé, kteří to dokázali. Pozoruji je z bidýlka své věčné svobodomyslné nejistoty a tiše jim závidím: opečovávají spolu to, co zaseli a vypěstovali. On seče trávník, ona uždibuje kytkám oschlé květy. Někdy až ve stáří, kdy se dvě dříve téměř samostatné jednotky konečně začnou potřebovat, mezi ně láska vrátí. Tohle už asi nestihnu vybudovat. Snaha tu ale byla. A i neúplná rodina je rodinou. Ať žije!

Spustit audio

Odebírat podcast

Související