Eliška Novotná: Vypadám dobře?

„Jak vypadám?, otázala se kamarádka při odchodu z mého bytu. Před chvílí si při vyprávění o svém trápení poplakala a teď stála v předsíni před zrcadlem. Letmo jsem se na ni podívala. „Dobrý“, ujistila jsem ji.

S představou o tom jak vypadáme, je potíž. V zrcadle se prý nikdy nevidíme tak, jak nás vidí druzí. Tuto nesnáz ovšem odstranil vynález fotografie. To, čemu se snad ještě pořád říká momentka, nás zachytí v situaci, ve které focení nečekáme a většinou o něm ani nevíme. Jsme přirození. „To je ale strašná fotka, takhle já přece nevypadám!“, říkáme pak.

Protože když víme, že jsme foceni, zatáhneme ramena a břicho a vystrčíme trochu bradu a řekneme „sýýýr“. A když jsme pak se svým vzhledem na fotografii spokojeni, když odpovídá naší představě o našem vzhledu, řekneme „podívej, tady jsem já“. Jinak je to s tzv. ateliérovou fotografií. Při jejím pořizování jsme naaranžováni, upraveni, a když to není ono, tak dojde ještě na retušování.

Zlom přinesl vynález digitální fotografie. Volba záběru už není důležitá, jde jen o to vybrat ten správný snímek z desítek nacvakaných. Vrcholem je pak zveřejnění selfíčka. „To jsem já“, hlásáme. A na  těch odstraněných to nejsem já, jasný!

Takže o co vlastně jde? O to jak vypadám, nebo o to, kdo jsem? Jsem jiný, než vypadám, nebo jsem ten, koho vidíte? A není spíše to, že mě vidíte nástrojem k tomu, abyste si vytvořil představu o tom, kdo jsem? Vždyť se říká, že záleží na prvním dojmu, že představu o nás si každý vytvoří během prvních pár minut!

Dost, říkám si. Leštím to předsíňové zrcadlo, občas se podívám, jak vypadám (kupodivu to dneska ráno ujde) a myslím na kamarádku s oteklýma očima, která s mým milosrdným ujištěním o svém vzhledu odešla potěšena.